na Blog.cz

A je to tady. Deset tisíc i bez mé pomoci. Asi nikdy nepochopím kdo a proč sem ještě chodí, ale zahřeje mě u srdce, že i takový malý blogový zombík se stále nechává obdivovat. Je to pěkné číslo - a vlastně ani nečekám, že se bude rozrůstat. Ale pokud ty téměř dva roky staré hlody ještě někoho zajímají, ať. Nikdy na tyto roztomilé začátky nezapomenu. I kdybych už nikdy neměla pokračovat.

Nechci se omlouvat za to, jaká jsem, za to, že tu nepíši a za to, jak sobecké se to může zdát. Ale stejně by to dříve nebo později přišlo. Nevím to jistě, ale něco mi říká, že nechcete nic neříkající články plné slibování neuskutečnitelného - že budu psát. Nehodlám to tu mazat, ale nevím, zda se tu k tomu hodlám někdy vrátit. Plánuji nový projekt. Plánuji něco, co se bude dát číst. A až to doplánuji, dám vám vědět. Je mi ze mě a z mých slibů na nic. A nechci to přenést i na vás. Na oblíbené nezapomenu a byla bych nerada, kdyby oni zapomněli na mě. Bohužel s tím už nic neudělám. To bych musela psát. A to jak víte je nekonečně dlouho otevřená kapitola.

Psaní mě baví a baví mě proto, protože vím, že píši pro někoho, koho to baví. Pro někoho se stejnými zájmy. Ale pokud to ten někdo čte, nechci mu podstrkovat náhražky kvalitního článku. Nechci mu říkat, že se mám dobře, když se dobře nemám. Nenechám ho utápět v moři mých slz a raději vyčkám, než přijde fantazie a já si ji ochočím... mějte se. Nerada se loučím. Ale tohle není navždy. Je to jen na čas. Jen nevím, na jak dlouhý.

Já vím, já vím, já vím, já vím, já vím...

Nepíši, nejsem tu a nechci se tu tvářit pesimisticky, ale nevím, jak dlouho tento blog ještě vydrží. Pamatujete si ještě na ty mé počty? Že jeden měsíc značí jeden rok blogu? Tak už slavíme šestnáctiny, hurá? Nejsem si jistá.

Nehodlám tento blog rušit. Nehodlám seknout s blogováním na věky věků. Nehodlám přestat chodit na všechny mé oblíbené stránky. Ne, to ne. A nechci vás strašit. Víte co? Předstírejme, že to měl být normální, běžný článek. Třeba se pak pochopíme.

Poslední dobou nevím, co si o všem myslet. Každá věc pro mě najednou mění smysl, mění význam. Je mi z toho podivně. Stává se ze mě pěkně podivná osobnost. Nevím, co bude zítra, natož za rok. Ale vím, že můj život nabírá podivné rychlosti a neurčitého spádu.

Dnes jsem viděla Árdžího. Pamatujete si ještě? To byl ten kluk, s kterým jsem strávila pár letních měsíců, kterého jsem celý podzim neviděla a který se teď zčistajasna objevil a já nevím, kam ho zařadit. Ne, nechci si s tím motat hlavu, ale myslela jsem si - dokonce jsem si tím byla i jistá - že je všechno za mnou, že je to uzavřená kapitola... mýlila jsem se snad?

Říká se, že než umřete, přehraje se vám celý váš život. Nevěřím tomu, protože jsem to neslyšela právě od mrtvol. Ale stejně jsem to dnes zažila. Neumřela jsem. Ale to jste jistě pochopili.

Moje zlé, kamenné srdce zase po těch třech měsících něco cítilo a věřte mi, měla jsem chuť si za to nafackovat. Prošla jsem kolem něj? Usmál se na mě? Nebo si to jen namlouvám, abych si myslela, že o mě pořád stojí? Jsem zmatená. Všechno je zmatené a pěkně postavené na hlavu. Já si vzpomněla na všechny ty dny, na ten necelý rok, kdy jsem se vždy málem rozněžnila při vzpomínce... na něj. Co jsem to sakra za zvíře, že jsem ten cit zase cítila? Možná pár vteřin, možná nejasně, ale jsem si jistá, že jsem si představovala, jak jsme spolu, i když jsem nechtěla. Bylo to tak naráz, neovládnutelné. A myslím, že jsem pak pár minut nedýchala. Nebo si na to aspoň nepamatuji.

Pamatujete si na mě? A budete si na mě pamatovat i zítra?

*N