Nebyla jsem tady ... po dlouhou dobu :(

16. listopadu 2010 v 10:28 | *Nanna |  This Blog
Dear Diary?

Upadá? Co? Můj blog? Ano. Nejspíš jo. Ale abych se přiznala ... nejsem na tom v poslední době zrovna nejlépe - s přáteli, s rodinou. Chybí mi to přátelské obětí, které jsem měla na dosah ruky. Tak co kdybych vám celou tu dobu, co jsem nepsala popsala? Jde se na to.

Můj největší problém, nebo možná i výhoda - jak kdy - je moje očekávání. Očekávání nad očekávání. Očekávám od všeho něco, lásku, smutek, hrdost. A když se to moje očekávání nevyplní, bývám smutná ... a to mě ničí. A nelze tomu zabránit. Čím víc se snažím, tím více očekávám. V pátek jsem očekávala, že celý víkend strávím s malými dětmi ze Slovenska a hned v pátek jsem si přála, aby tento úžasný den nikdy neskončil. Byla jsem šťastná, že se moje očekávání nevyplnilo, ale o to jsem byla více smutná, když v neděli odjížděli. Všichni mi tak přirostli k srdci a ... já jsem nemohla zapomenout. Oni ... byli nadějemi v mém nudném životě. Že by další přátelství? Kdo čte můj blog od zrodu, pamatuje si jistě na ten jeden prázdninový den, kdy jsem ho skoro celý probrečela nad tím, že jsem musela odjet z tábora. Chyběli mi. Všichni úžasní lidé s tábora. Očekávala jsem, že to nikdy neskončí ... ale skončilo.

A já jsem s tím nic nenadělala, protože čas se nedá vrátit, už se nedá změnit. Tento úžasný víkend byl nezapomenutelný, i když jsem domů chodila jen spát a nemohla jsem psát na blog. Doufám, že se vám po mně moc nestýskalo, protože přicházím s novou vlnou článků. Teď ... je kolem čtvrt na jedenáct a já jsem doma. Nejsem ve škole? Ne, nejsem. A toto se týká toho úžasného včerejška, kdy jsem měla čas, ale stejně jsem nenapsala. Protože se stalo moc věcí, které tedy dost zasahují do mého soukromí. A proto vám prozradím jen ... mám obrovského monokla (nebo chcete-li modřinu) pod okem. A bolí to. Pravdou je, že mně pořádně bolí celá hlava a to je jeden z mnoha důvodů, proč jsem doma. Au. Nevnímám. Všechno mně bolí a tentokrát říkám - způsobila jsem si to sama. Je pravda, že na tohoto agresora nepomáhají prameny slz, a musím ho jen poslouchat. Tento agresor není zlý, ani nelítostný, ale pod vlivem alkoholu.

Tehdy člověk dělá nepěkné věci. A já si to pak vyčítám. Neměla jsem provokovat opilého. Proč já si jen nenechám vzít svou hrdost, kterou ani pořádně nemám? A proč to musím hned volat kamarádce, i když tuším, očekávám, že to vyzradí? A ve čtvrtek půjdu do školy s neustále nezahojenou modrou skvrnou pod levým okem, kterou se budu marně snažit zakrývat make-upem a nově přehozenou patkou na levou stranu. Nepomůže to. Budu si muset vymyslet uvěřitelnou historku o mém pádu a neustále se usmívat. A já vím, že navenek to herecky propracuji, zvládnu to. Uvnitř jsem to ale vzdala už dávno. Provokace nad provokaci. A prosím o jediné, pokud mně chcete litovat, nelitujte, já za to nestojím. Mám vás všechny moc ráda =o* Jak SBéčka tak i návštěvníky mého blogu a budu se snažit psát poněkud optimističtější články, i když už skoro nevidím na levé oko. Omlouvám se, je mi líto, I´m sorry.

*Nanna ://
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Klikni a dozvíš se kolikátá/ý si klikl/a ;)

*Click*

Komentáře

1 Lucka P. SB ♥ | Web | 16. listopadu 2010 v 15:44 | Reagovat

Nj..už se mi celkem stýskalo :-)aaale chápu to, že jsou důležitější věci. S tím zraněním mě to mrzí...musí to být hrozné :-(

2 kitka | 16. listopadu 2010 v 22:25 | Reagovat

tak to je mi fakt líto nevím co se stalo ale určitě to nebylo nic dobrýho :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.