Smysl života // Prolog

13. února 2011 v 20:27 | *Nanna |  *N píše
Tak tu máme prolog mojí nové povídky s názvem Smysl života. Příběh o dívce, která hledá smysl života. Bude to zatraceně dlouhé a věřím, že se vám to nebude chtít číst, ale kousek z mé dřiny byste ocenit mohli, ne :D Nikým jsem se neinspirovala a neshledávám v té povídce nic s osobního života. Není to o mně, abyste nedošli k mylnému závěru o mojí náladě, Bailey je taková podivuhodná osoba, čistě a jedinečně originální :D Zkuste to, zkuste číst...


Všude byla tma. Ne příliš teplý listopadový den skončil. Třináctiletá Bailey Burnettová z tohoto dne neměla dobrý pocit - celý den strávený nicneděláním se podepsal na její nevybouřené energii. Nechtěla spát, i když kostelní hodiny snadno viditelné z okna jejího pokoje ukazovaly něco po deváté večerní. Nemohla usnout, a proto se jí v hlavě míhalo mnoho vystrašených i zákeřných myšlenek.

V pokoji byla tma. Její zelené oči hypnotizovaly nějaký neznámý bod na stropě. Byla tak zamyšlená, že ji nezáleželo, jak hloupě při tom vypadá. Její dlouhé vlasy plné malinkatých blonďatých lokýnek byly chaoticky rozmístěné po celé šíři měkkého polštáře potaženého látkou, nazývající se bavlněný satén. Duchna ležela zmuchlaná na zemi. Ne příliš vysoká blondýnka ji neměla náladu zvedat. Možná i proto, že ji tam před chvílí ve zlosti pohodila.

Přeci jen jeden zajímavý okamžik v tomto nudném dni byl. Takový z těch, kdy nic neděláte, ale stejně se vše pokazí. Bailey nebyla agresivní a nestávalo se často, že by narušila klid a mír vyzařující z jejího uklizeného pokoje. Peřina nebyla totiž jediná věc, co ležela na světle modrém koberci dívčina pokoje. Zpod peřiny vykukovala fotografie dvou dívek, pomačkaná, potrhaná. Z těchto trosek kdysi možná pěkné fotografie se dali rozeznat obličeje. Kouzelně se smějící bledá "porcelánová panenka" Bailey, blonďaté vlasy neuspořádaně rozpuštěné, ale i přesto působící klidným dojmem. Dlouhá ofina ji spadala do čela a z velké části zakrývala její pravé oko. Bailey jako jakési to ztělesnění protikladů. Ve skutečnosti snad nikdo z Baileyiných známých nedovedl stručně charakterizovat její povahu. Jedno ale bylo jasné - Bailey nebyla rozhodně stejná jako ostatní dívky, nebyla ani uzavřená zakomplexovaná princezna, čekající na toho "dokonalého prince" ani namyšlená královna školy. Nepatřila nikam a přitom měla od každého něco.

A i její nejlepší kamarádka - tedy bývalá nejlepší kamarádka Tracy jí nerozuměla, nerozuměla jejím citům, jejím náladám. Tracy, ta, jejíž část obličeje na fotografii byla přeškrtána černým lihovým fixem. S velkou snahou se dalo rozeznat to, že Tracy měla opravdu dlouhé, hnědé vlasy.

Zelenoočka měla důvod nenávidět, nenávidět dokonce nejlepší přítelkyni, tu, která ji kdysi pomáhala, léčila její duševní a psychické bolístky. Bailey usoudila, že se mění a Tracy nemá náladu její změny podporovat či pomáhat ji v nesnázích. Bruneta s dlouhými nohami ji nedokázala pochopit a ani se o to nesnažila. Ignorovala ji. Nic nebylo jako dříve, nescházely se tak často, nepřespávaly u sebe, nesmály se spolu. Mohl za to jen jediný - nebo si to jen namlouvaly? Byl Geoffrey Taylor opravdu viníkem? Všechno to začalo tím nevinným ranním telefonním rozhovorem…

... vypráví Bailey...

"Bailey Burnettová, prosím?" jsem automaticky, možná i s mírným nádechem znuděnosti promluvila na neznámého na drátě.

"Tady Tracy, musím ti něco říct… " odhalil se neznámý. Vlastně neznámá. Kvůli tomu, že moje nejlepší kamarádka použila ten mírně vystresovaný a napínavý hlas mně zahalila strachem.

"Copak Trace?" vysoukala jsem ze sebe, i když jsem nepředpokládala, vlastně bylo téměř nepravděpodobné, že bych uslyšela něco zajímavějšího, než že její kočka snědla zkaženého tuňáka. Posadila jsem se na postel a přiznávám - s mírným napětím jsem začala zhluboka dýchat.

"Víš Bailey, Geoffrey Taylor… " ozvala se nedokončená věta z druhé strany drátu. Geoffrey Taylor, ach ten nádherný Geoff, jen ten, jen na něj jsem v poslední době myslela, jen o něm jsme se s Trace v poslední době bavily. Jen on, kapitán školního fotbalového týmu… a ač to zní mírně klišovitě, ti jsou nejkrásnější, vždycky! Byla jsem přesvědčena, že má o něm nějaký ten drb. Odmítl další roztleskávačku a běží si přímo pro mě? Ach ten populární Geoff, cítím, jak mu absolutně propadám pokaždé, když ho uvidím. Fotbalista s vypracovaným tělem, nádhernými bond vlasy a pomněnkově modrýma očima. Jak on byl okouzlující, která by ho nechtěla? Která by chtěla jiného, když už spatřila Geoffa? Moje srdce oddaně patřilo jemu, zatímco jeho srdce patřilo… fotbalu. Nezazlívám mu to, nikdo není dokonalý, jen Geoff má dokonalé chyby. Nikdy, nikdy ho nepřestanu milovat a jednou… si ho vezmu. Jen co přijde na moji duševní krásu.

To, co jsem uslyšela v následující chvíli, mně absolutně zarazilo. Zamrazilo mně tak, jak nikdy do té doby…


" … pozval mně na rande. Bailey, nezlob se na mě, musela jsem přijmout, je ták slad… " nepotřebovala jsem více slov. Z mobilu, odhozeném v rohu pokoje na královsky modrém koberci se ozývalo tlumené pípání. Skoro jsem ho neslyšela přes hlasitý tlukot mého srdce, bylo zlomené.

"Tos… neudělala!" zakřičela jsem, jako kdyby mně ta zrádkyně přes 10 kilometrů mohla slyšet.

"Svině!" vylívala jsem si zlost na plastové petce.

Nemohla jsem dýchat. Vsadila bych se, že se mi zastavilo srdce. Chce mně snad zničit? Tracy Lee, nepřej si mně!

Geoffrey, och ty sladký Geoffrey, proč mi lámeš srdce? Nedělej to, nechoď s ní, choď se mnou, chtěj mně a já se ti celá oddám. Budu s tebou chodit na fotbal, nosit ti pití, sušit ti boty. Geoffe, neopouštěj mně! Já vím, že mně neznáš, ale to se přece může změnit! Je to snad tím, že má větší prsa než já, že má pěknější zadek? Pověz, ach ty dokonalý Geoffie.

Moje myšlenky byly tak snadno čitelné z mého obličeje, že kdokoliv by se na mně podíval, odhadl by moji náladu. Zlostně jsem sebou mrskla o postel a rozhodla jsem se rozbít všechno, co mi přijde do ruky nebo co čirou náhodou zavítá do mého zorného pole.

"Ano, mám to!" prosvištělo mi hlavou jako blesk a stejnou rychlostí jsem uchopila fotografii ležící na mém nočním stolku.

"Máš to, ty zrádkyně!" zřetelně jsem zašeptala ve chvíli, kdy už jsem seděla u psacího stolu s černou lihovkou v ruce. Tlačila jsem na ni, neskutečně. Už nikdy, nikdy v mém životě s ní nepromluvím, přísahám na moji lásku k Geoffovi. A že jí ho přeberu, slibuji!

Nevím, jestli se vám to nakonec povedlo celé přečíst, ale děkuji, že jste to aspoň přejeli a čtete toto. Jo a aby někdo nerýpal - Co to má společného s tématem týdne, zde ještě krátké pojetí mého smyslu života:

Věřím, věřím v Tajemství, které pomáhá lidem k naplnění životního snu a utvoření si vlastního světa. Věřím v Boha, věřím v anděly, věřím v sebe. Můj smysl života spočívá momentálně i v lásce a tak - věřím v naivní a až moc nadsazovanou lásku.

Celý příběh i konec jsem psala sama a proto -
Copy only with my source:

*Nanna
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Klikni a dozvíš se kolikátá/ý si klikl/a ;)

*Click*

Komentáře

1 Marpefi | E-mail | Web | 13. února 2011 v 20:38 | Reagovat

Zdravím všechny,

jsem moc rád,že je aktuální právě toto téma, protože na něj nemusím psát žádný článek...ptáte se proč?

Protože na téma smyslu života mám celý blog.

Na něm se snažím provádět různé průzkumy z této problematiky (jeden je aktuálně "v oběhu", takže se můžete zúčastnit), zjistíte tedy, co si o smyslu života myslí většina lidí.

Dále se snažím dívat na smysl života z pohledu sebevraždy, z pohledu neexistence smyslu života, z pohledu existence Boha atd.

Věřím, že vás tento článek zaujme a každý si vybere, co hledá...jste srdečně zváni.

http://zivot-nazory.blog.cz/1102/smysl-zivota-uceleny-prehled-clanku

Ps. omlouvám se za reklamu, ale zde opravdu není možné zkopírovat obsah celého webu:)

S pozdravem

Marpefi

2 MimushinQa | Web | 13. února 2011 v 20:39 | Reagovat

Ahojky, chcela by som ťa poprosiť o pomoc. Viac info na mojom blogu. Ďakujem :)

3 Matylda | Web | 13. února 2011 v 20:44 | Reagovat

Povedlo se mi to přečíst celý...a líbilo se mi to:) Trošku mi to připomíná má "mladá" léta:)

4 •Pet!nka• | Web | 14. února 2011 v 16:43 | Reagovat

Láska je hrozně složitá věc. Štve proti sobě kamarády. A přitom je to jenom něco s enzymama v těle. A láska na první pohled? To se jen sejdou dva ne moc vybíravý a nadržený lidi. Vůbec mám pocit, že láska je dost krutej cit.
Jinak povídka je mco krásná, pokračuj v ní.

5 sayu | 30. května 2011 v 19:27 | Reagovat

Moc hezké. V první chvíli jsem chtěla znechuceně odejít, protože nerada vzpomínám na "sladkých" třináct let, ale jsem ráda že jsem vytrvala, protože to začíná moc hezky, hodlám číst i dál! =)
Toto místo vypadá na příjemný a pěkný blok, mimochodem. A co se lásky alias smyslu života týče, díky tvému zdůvodnění na konci si říkám ok, beru, ale - pro mě je stejně láska jenom klišé a falešnost přírody... :-P

6 kaya | Web | 23. června 2011 v 20:41 | Reagovat

Pěkný.. jestli se třináctiletá vydává po stopách smyslu, bude to určitě zajímavý. Prvně sem se bála, aby to nebylo o něčem, co píšu já, ale každá na to koukáme jinak, tak si to potom taky můžeš přečíst, až to bude čitelný a nebudeš muset nadávat =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.