10. dubna 2011

10. dubna 2011 v 21:15 | *Nanna |  My Diary
Dear Diary!

Ano, vítejte v mém novém světě, v novém designu. Alespoň vám jsem se stihla za ten krátký dnešek věnovat. Uff. Dnes jsem si chěla uklidit, napsat na blog, dopsat povídku, vytřídit oblečení na charitu... a jak jsem dopadla? Řehtejte se. Smějte se mi. Ten blog bych jakž takž zvládla. Ten designe tak nějak vyjadřuje moje emoce. A ty už jsou o něco lepší než ten den. I když pocit, že ho nikdy nebudu moct mít bolí. Tak možná, zítra - venek. Kámoši? Áno. Stejně by nám to nikdy nikde nijak jinak nevydrželo. A jelikož jeho holka odjíždí studovat kamsi do Dánska (obávám se, že neexistuje)... že bych se začla snažit? Liskni si! Ten můj život. Kdy s bratrem, slavným kytaristou - pardon, "slavným" - nás spojuje jen společná adresa. A moji rodiče všechno co řeknu stokrát překroutí a použijí proti mně. Copak je to tak i v jiných rodinách? I v jiných přátelstvích? Copak se toto děje i někomu jinému, kdo by mi mohl rozumět? Copak mi zítra venku bude rozumět skoro cizí kluk, který o mně zavadil jen náhodou a jen náhodou mi bude pomáhat v problémech, kterým sám nemůže rozumět. Žije si bláhový život. Má přátelé, super výsledky ve škole, super holu (beztak). Potřebuje nějakou vadu, nějaký zármutek, proto se baví se mnou. Povídá, že ví, co to je zlo, co to je špatnost. Ví, co to je zármutek.

Sám by ho mohl vyhledávat, když má všechno na co pomyslí. Talent, dobrou pověst, osobní kouzlo a partu lidí, kteří při něm stojí. Něco, co mně se nikdy nepoštěstí. Třeba mně tím nakazí. Víte... nikdy jsem ho neměla ráda. Vždycky jsem ho milovala. A nevím proč. Žádná láska na první pohled, prostě - najednou - mně se líbí. Mně se nelíbí. No tak dobře, jen ty jeho vlasy. Když si vezmu, jak dlouho se to se mnou táhlo... jsem ráda, že to skončilo tak, jak to skončilo. Přátelstvím a zlomeným srdcem. Bylo to tehdy. Tehdy, když jsem byla až po uši zamilovaná do hopera. Do sladkého, Biebrovského blonďáka. Kdo sem chodí déle, ví. Úryvek? Dnešní článek bude hafecky dlouhý...

Beznadějná láska. A on se na mně díval, zase. A já se na něj zase dívala a on odešel a konec představení a toho blahého pocitu naděje, který hned uhasl. No, to jeho nový tričko, jeho neustále stejný, ale stále kouzelný oči, jeho vlasy, pohled ... tenhle kluk prostě nemůže být nikdy můj.

Jako kdybych na tom byla někdy jinak, že? Stejně beznadějné. Jejky, jsem to ale ireparabilní. A teď první zmínka o něm.

Dále v Praze - rockero-gothic - jak moje kámoška Ronniee nazvala satanistu, který poslouchá metal. Ona nemá přehled o stylech, ale co už. Takže pár slov o rockero-gothicovi. Ne, *Nanna se nezamilovala ani nic podobného. No fajn, možná něco podobného jo. Vždycky jsem se ho bála. O rok starší kluk (máme to ale hodně o rok starších kluků ve škole =D), většinou oblečený do černé barvy, satanista, samotář, metalista, přišel mi fajn. Ale bála jsem se ho, vždycky to býval takový ... strašidelný týpek s hustýma rovnýma hnědýma vlasama. Takový tajemný kluk a najednou jel s náma do Prahy. I když já, teda většina mé rodiny a tudíž taky já jsem katolička. A to je dost divný, že by se mi líbil satanista, ne? Ale mně se nelíbí ... dejme tomu, že je pěknej, ale teď k mému snu. V noci po Praze se mi zdál sen a jak jinak - hlavní role rockero-gothic.
Jestli se na snech podílí Bůh, nebo někdo svatej, tak proč mi tam dává satanistu s té jeho nejvíc sexy strany - krásné hnědé vlasy (ne, nelíbí se mi!), ty tajemný očí (ne! nesmím se do něj zamilovat), a kytara? Jo, mám dojem, že ve skutečnosti hraje na kytaru a ti, co dělají sny nejspíš ví, že miluji kytaristy ... a takže v mým snu hrál na kytaru. A usmíval se. Usmíval se neodolatelně sexy úsměvem, který byl výplodem mé fantazie, protože jsem ho ještě nikdy neviděla usmívat. A pak proč mně přitahují tajemní kluci - a navíc moje protiklady? Že by Bůh a satan přehlídli moji beznadějnou lásku při listování láskou mezi satanistou a křesťankou? Stejně nemám šanci tak co? Nejspíš proto ten sen ... neměl žádný podstatnější význam.
No a co ten ♥on, po kterém jsem tak dlouho jela? To mně ten blbej (ale krásnej!) satanista (není hezkej, nemiluji ho) tak zaslepil? No nevím, prostě najednou ... stejně nemám šanci ani u jednoho tak proč se neustále hádám sama se sebou? Popojedem ...

Hrůza. A to už 19. října. Koukejte, jak dlouho se mi "vůbec, ale vůbec nelíbí". Já jsem taková... svině retardovaná. Po půl roku jsme se 10x pozdravili a po půl roku konečně vyrazíme ven. Tak koukejte, jaká jsem, když se jedná o vztahy. No a píšeme si snad už od ledna. Ireparabilní.

xxx *Nanna
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Klikni a dozvíš se kolikátá/ý si klikl/a ;)

*Click*

Komentáře

1 •Pet!nka• | Web | 11. dubna 2011 v 16:42 | Reagovat

Možná to moc řešíš. Já mám někdy doost podobný problém. strašně řeším budoucnost. Jednou jsem ale četla knihu, takovou fantasy magory, kde holku honily upíři a aby se nezbláznila z toho strachu, tak žila jen a jen přítomností. Připadalo mi to jako pitomost, ale funguje to na stres přímo prvotřídně. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.