4. dubna 2011 // *Love them!

4. dubna 2011 v 19:48 | *Nanna |  My Diary
Dear Diary!

Ups. Tak po dlouhé době zase tady. Ano, ano, ano!!! Eric Singer Project!!! Takže... pěkně od začátku.

Pátek.
Pátek probíhal jako každý jiný den, tedy alespoň ze začátku. On (jako bysme nevěděli o koho se jedná) zase nebyl ve škole, ale mně nic náladu zkazit nedokázalo. Již od rána jsem se usmívala jako sluníčko. Nevěděla jsem, že mi něco tu náladu zkazit dokáže. Ale o tom později. Apríl. Ano, nic moc si ze mně nikdo nevystřelil, až na jednu učitelku, která se svýmu vtípku, který nikdo nepochopil začala sama smát a všichni na ni tupě zírali. Ona je prostě táák trapná, ale asi jednou budu úplně stejná. No ale zatím jsem mladá (malá :D) a hodlám si toho užívat. Tělocvik... zase jsem na ni nas...ratá. Na učitelku taky, ale nejvíc na tu červenou "hedku", která mně neustále ponižuje, ničí mi život a všechno, co do něj patří. No samozřejmně jede po všem, co se mi zalíbí (myšleno - kluci). Ona moc dobře ví, jak mi tím ubližuje. A když náhodou neví nic o mé aktuální zamilovanosti tak prostě balí všechny, všecičky kluky na celé škole. No a pak ještě všechny, které potká na ulici. A to kluka má. Jak já ji nemám ráda a jak já to musím po všechny věky v sobě dusit... páč jsem prostě hodná. A to je na mně to nejhorší. Tak už přišlo na to "později".

Tak neskutečně mi zkazila náladu těma svýma trapnma posměškama, a když na mně pak ještě mamka zavolala přes celou školu, myslela jsem, že se propadnu. Naštěstí tam bylo jen pár lidí, všichni byli na obědě. Ale i přesto - běžela jsem na záchod a musela jsem to ze sebe dostar. Jediné štěstí, že nenosím žádný make-up. Jinak bych šla na oběd jako klaun. Bylo toho na mně moc a nebyla tam moje psychická opora. On. Žádné osmé ahoj. Další špatná věc. Teď k těm dobrým, nejlepším. Po škole jsem si vrazila špunty s hudbou do uší a s krátkým rukávem a úsměvem na tváři jsem přešla celé město a došla jsem na koně. Ano, bylo to poprvé po "hafecky dlouhé" době. A přesto jsem si to úžasně užila. A možná jsem se i těšila. Zase jsem jela na tom nejtěžším koni, ale to mi nevadilo. On... je celkem v pohodě. A potkala jsem tam nějakou novou holku, jejíž jméno jsem zapomněla pár minut po našem seznámení. Asi Míša. Myslím. No ale působila fajn. A pak jsem od svojí "spolumajitelkyně skříňky" dostala jeden takový ten čokoládový bonbonek z bonboniéry. A tak jsem se zase dobře naladila. Cesta domů probíhala poměrně dobře.

Doma jsem ze sebe vydrbala ten koňský odér, umyla jsem si vlasy, nalakovala nehty, oblékla jsem se do čistého oblečení a hurá na koncert! Chvilku jsem sice čekala, ale nakonec jsem se přece jen dočkala. Přd našim domem zatavilo auto, kde už byly tři moje nejlepší kamarádky - Katie K., Soda a Ronnie S. Jsou to přezdívky, samozřejmně. Ale to je nedůležité. No a pak jsme vyjeli do Zlína... wow! Chvilku jsme se motali a pak jsme skončili v McDonaldu - řídil taťka od jedné z kamarádek. Červenou "hedku" jsem ze své hlavy ji dávno vyhnala. Nezasloužila si kazit mi zážitek. A pak - jsme tam dojeli. Na místo koncertu. Taková malinká místnost, vlastně velká, ale žádný stadion. Asi jako naše tělocvična. A podium bylo velkolepé. S velikým nápisem Nobody Knows - což byla předkapela. Nikdy jsem o nich neslyšela, ale přesto jsem byla tak trochu nadšená. Byli jsme jaksi v první nebo v druhé řádě - stlo se hned pod podiem. Abych to zkrátila - dokonalé. Hráli úžasně. A ten basák měl úžasnou červenou kytaru... takovou rockovou. A ten kytarista... achich. :D akový anorektik sice (:D), takové obeplé leginy a vestičku měl. A vlasy jako KISSáci. Ale vypadál vážně působivě.

Škoda, že to nebyl jejich opravdový kytarista, ale jenom nějaký záskok. Stejně byl boí. :D A pak, když nehrál, dávala lidem kalendáříky (:D) A jelikož jsem byla ve pedu tak mi jeden dal a dotkl se mně. :D No jejda, *Nanna se dotkla jednoho úžasného stylového kytaristy. Pár obázků v Celém Článku.


Na prvním obrázku kytarista (no jo, ten stylovej). A na druhé fotce stylovej basák se stylovou kytarou. A jestlipak jsem se zmínila, že jsem se toho prvního dotkla!? :D
Stránky Nobody Knows

No a nakonec - Eric Singer Project. Již když nastoupili, měla jsem husí kůži. A já... je prostě miluji. Ne jen toho dokonalého basáka, kterému je sice 43 let, ale na svůj věk je naprosto úžasnej. A 43 ještě není moc. Né moc na to abych ho ovbdivovala. Přivítejte Chucka Garrica - bývalého basáka Alice Cooper, basáka z Eric Singer Project, týpka, kterého jsem se dotkla a který mi podal ruku (pozor, nejdřív jsem se dotkla jeho nohy a kousku jeho kytary a pak nám podal ruku a dokonce jsem se dotkla i strun na jeho kytaře!! Áááá! Jsem jako malá!) a jednoho z nejlepších basáků na světě (tedy alespoň podle mně).
První fotka - takhle vypadal asi před 7-mi lety.
Druhá fotka - Just Áááááá! Já se ho dotkla! :P A té kytary mimochodem taky. :P
Třetí fotka - Toho jsem se taky dotkla, i jeho kytary. :D
A pokračování o dnešku - za chvíli. ;)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Klikni a dozvíš se kolikátá/ý si klikl/a ;)

*Click*

Komentáře

1 MelushQa | Web | 4. dubna 2011 v 20:06 | Reagovat

tak to si si asi užila :-D  :-)

2 Kate | 4. dubna 2011 v 21:09 | Reagovat

Tyhle lidi typu "červená hedka" nesnáším.

Konert byl určitě úžasnej ;) fotky jsou taky super

3 Veronjoh | Web | 4. dubna 2011 v 21:14 | Reagovat

Skupina Nobody Knows je celkem dobrá ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.