The Reason, Why I´m Still Alive . . .

28. května 2011 v 14:11 | *Nanna |  My Views
Tak se jednou vaše malá webmiss rozhodla napsat svůj názor. Na něco... co jí dává vůli dýchat. Co jí denodenně zlepšuje náladu. Na svůj svět, který tak neskonale miluje. Zase optimistická? No nedivte se. Odhodila zábrany.
Jsem prostě taková, jaká jsem. Nebudu se měnit kvůli tomu, že mně někdo chce mít jinou. Ano, občas mně vytáčí moje nevyléčitelná tvrdohlavost, citlivost a až moc milá a přívětivá povaha. Ale miluji, že jsem, jaká jsem, už jen kvůli té nevyléčitelnosti. Proč bych měla přestat být taková, jaká jsem, když je to část mně? Kdybych přišla do školy - každé druhé mé slovo by bylo sprosté, kdybych nikomu nepomohla, kdyby potřeboval, - i kdyby to měla být holka typu Mili - kdybych se druhým vysmívala do očí, kdybych pomlouvala - možná bych si ulevila, možná bych byla tím vytouženým rebelem... ale - každý by si řekl - "To přece není ona!" Ne, ona by to nebyla. Byl by to někdo jiný. A co, že jsem malá, naivní princezna, co věři v pravou lásku. Jsem tím originální. A možná se dokážu se chovat jako velká holka. Víte... je mi 14 a svět se mi teprve otevírá. Nebudu se chovat jak ostatní vrstevníci. Chci poznat svět vlastní cestou...
Hudba .
Tak tohle asi plně nechápu. Proč?
Možná víte, že jsem neskutečně nesourodý člověk. Každou činností, kterou udělám odporuji tomu, co jsem řekla nebo udělala před několika minutami, hodinami, či dny. Ano, ujíždím na Paramore. Zbožňuji jejich hudbu, Hayleyin styl. Fascinuje mně všechno, co dělají. Každá nová písnička ihned letí do mobilu nebo do mp3. Jsem na nich životně závislá a bez jejich hudby bych to možná nezvládala - když to tak vezmu - je to část mně. Ale mým přátelům? Těm jsou Paramore při nejlepším ukradení. A pak jsou tu i lidi, které mám tak ráda, ale oni mi klidně do očí řeknou, že hudba, co poslouchám, je na nic. Uráží část mně. Tak mám se snad kvůli nim změnit, abych zmírnila tu bolest, abych utlumila následky? Nezměním se, prostě to nezvládnu. Lidi, co mně moc neznají, by vám podle toho mála, co o mně ví řekli, že jsem rockerka, že jsem nezávislá na okolí, že jsem zkrátka rockové dítě. Když bych se jen před těmi mými nejlepšími slůvkem zmínila, že se mi prostě líbí nové album Lady GaGy, dostala bych vynadáno, dostala bych přednášku o tom, jaká jsem popíkařka. Ale já prostě nemůžu. Nemůžu se vzepřít srdci.

Prostě mně ty její písničky nabíjí i přesto, že bych mohla říct, že nenávidím pop. Tak asi nemohla, no. Asi ho mírně návidím. Sežerete mně za to, mes amies? Miluji rock, ale poslouchám si i všechno ostatní, co chci. A pokud se vám to nelíbí - až tak moc, že mně nemůžete vystát za to, že si prostě zpívám písničky, co se vám nelíbí - už jen z principu, že "nenávidíte pop" - a vy to stejně neslyšíte - neepřátelíte se se mnou, jen s mou částí, kterou by miloval snad každý. Přátelíte se jen s tou maskou, co si nasazuji.
Povaha .
Nevím, jestli na mně za toto nezměníte komplet názor. Ale asi ne, jen se snažím vyjádřit svůj názor a kvůli tomu sem chodíte, ne? Co z povahy naší "malinké" nejvíc vede k hádkám? Vyslechněte si její největší zápory. A pak - jestli ještě zbyde místo - i klady. Rozšiřte si obzory... přicházím.

Nejdřív bych tak trošku na pravou míru uvedla jednu věc, kterou tak mírně nechápu. Moje okolí mně dost často nadává za to, že něco opakuji. Opakované věci bývjí často nudné a nezajímavé. Chci něco říct, něco vtipného, co mně prostě jen tak napadne. Třeba začnu vyprávět příběh, co se mi stal, a chci se prostě podělit. Zopakuji jim část, kterou už znají a chystám se pokračovat k té vtipné části. Ale je to přestane zajímat. Buď mně začnou ignorovat, protože prvních pět slov už někdy někde slyšeli - to v nejlepším případě. Nebo mi prostě řeknou - tos už říkala - tím znuděným, všedním tónem "normálních lidí". Proč se nemůžu sakra obklopovat někým bláznivým? Občas bych za někoho takového dala cokoliv. Ano, občas mi hrabe, ale častokrát i ta nejlepší kamarádka, s kterou si nejlepší přátelství navždy slibujeme neustále - mně začne ignorovat. Nezajímám ji. Pořád jsem stejná, pořád jsem to já. Neměním se kvůli ní. Tak co tu ještě pohledávám?

A pak jetšě jedna věc - hrozně ráda jsem blbá. A to si táák moc vyčítám. Ráda totiž dělám, že nechápu. A na to se valí problémy. Někdy opravdu nechápu - tedy ve většině případů - ale klidně bych mohla začít myslet a domyslet si to. Ale já prostě vytáčím lidi svou pitomou přítomností, protože oni mi dělají to samé - jen ne účelem. Člověk, ve kterém jsem se poznala, ve kterém jsem se našla, ve kterém jsem našla spřízněnou duši - přišel? Ano, je v mém životě. A je to Árdží. Protože mi někdy nerozumí, ale rozhodně ne pitomě. Protože se alespoň snaží porozumět - což moc lidí neumí. Protože jsem hrozně dlouho hledala někoho takového, kdo přemýšli do hloubky. Na blogu znám dost takových lidí, ale v realitě to trošku pokulhává. A když najdu takovou značnou inteligenci občas v mých piřátelích... mlčím, aby si toho nevšimli. Aby si nevšimli, že jsou taky takoví jako já, že se jim to špatně maskuje. Že budu klidně tou divnou, která dává své slabosti najevo. Ty největší ukrývám. Někdo by si mohl myslet, že jsem tak moc otevřená světu, že za mnou může svět kdykoliv přijít a nakopat mně do slabin. Možná si svět myslí, že jsem jen obyčejná holka, obyčejná čtrnáctka.

Ale třeba jsem celý svět předběhla o jedno kolo.
Blog .
Někdo by si mohl myslet, že blog píší jen naivní blázni bez přátel, co si chtějí vylít své srdíčko, vypsat se z mindráků. Možná je to pravda. A možná taky ne. Možná jsem sama případ toho blázna, ale mně to nevadí, je to to, co potřebuji. Třeba napsat článek mně prostě uvolní, cítím se líp, když křičím svůj názor do světa a nikdo mi neskáče do řeči, nikdo mně nepřerušuje. Možná jsem blázen už jen kvůli tomu, že raději nezajedu k přátelům a neřeknu jim, jak mi je. Že to raději "kvákám" lidem, kteří to taky nemusí pochopit. Ale třeba mně to "kvákání" baví. Třeba jsem to já. A třeba to baví i ostatní. A co, že si píšu deníčkový blog, že píšu na blog svoje názory a kreativitu? A co? Vadí vám to? Stačí vypnout tuto stránku. Myslím, že je to jednoduché a mně to neurazí. Rozhodně ne tolik, jako kdybych vám o něčem povídala, o nějakém svém názoru a vy... byste odešli. Miluji ten pocit, že to tu někoho baví. A tak kašlu na ty, které to tu nebaví. Pro ty tu taky nejsem. :)
Tak už chápete, proč? Proč jsem, jaká jsem? Proč mně nezáleží na názorech druhých, i když se mírně snažím, aby nebyly negativní? Myslím, že jste pochopili. Možná jste částečně pochopili můj svět, mně. A jsem za to ráda. Nelituji ty minuty, co jsem tento článek psala. Moc pro mně blog znamená a jsem ráda, že mi dává tu možnost vykřičet se do světa. "Poslouchej, světe, toto jsem já! Vadí ti to? Tak to je tvůj problém, zlato. Já se kvůli tomu, že mně budeš chtít mít podle svých představ - nezměním!! Jsem taková, jaká chci být - svá, stoprocentní, nefalšovaná, originální. Vždyť originalita nespočívá v tom, že nenapodobuji ostatní - ale v tom, že jsem nenapodobitelná. Pokus se mně napodobit, pokus se být tak bláznivý, tvrdohlavý, ujetý a kreativní jak já - a nevšímat si toho, co si o tom myslím ostatní. Nezvládneš to, světe. Já jdu zkoumat, co jsi zač - vlastním způsobem. :)

xxx *Nanna
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Klikni a dozvíš se kolikátá/ý si klikl/a ;)

*Click*

Komentáře

1 •Pet!nka• | Web | 28. května 2011 v 15:02 | Reagovat

Tak začala bych asi něčím,k čemu se dá vyjádřit snadno. Tedy k té písničce. Ta je opravdu moc hezká.
A teď k článku. Máš pravdu, nemělo by ani tu nejmenší cenu hrát si na něco, co nejsi. A to z jednoduchého důvodu. Prostě bys to nebyla ty. Takže si poslouchej to, co se ti líbí! A to zcela bez toho, aby ses ptala ostatních, co si o tom myslí. Co je ti po jejich názoru, máš svůj, to je hlavní. Jistě, je určitě fajn říct kamarádům, že se ti líbí CD Lady Gaga, ale co z toho, když budou hnusní. Mimochodem, mě se taky líbí, přestože Lady Gaga nemám ani trochu ráda.
To s tím opakováním dělám taky. Mám bezvadnou historku, vím, že někomu jsem ji říkala,ale nevím komu. A opakuji se. Přesto nesnáším,když mi někdo řekne to pověstné "To už si říkala." a jde dál. Nesnáším to, ale opravdu hrozně moc. K tomu se dozajista váže chápaní některých lidí. Někdy si prostě dva nesednou,jindy jo. Lidi jsou hrozně individuální, každý jsme jiný a čekáme od ostatních taky něco jiného.
Blog. To je věčné téma. Jednou se mě spolužačka zeptala, co mám z blogu. Chvíli jsem na ni zírala a říkala si "Cože?" Nevím,co mám z blogu. Ale mám blog, což je samo o sobě dost dobré. Před blogem jsem měla sešity, kam jsem si lepila různé věci,které jsem ráda ostatním ukazovala. Ale nikoho nezajímaly. Na blogu se vždycky najde někdo, koho zajímají a nemusím tolik utrácet za lepidlo.
Takže zůstaň taková, jaká seš a buď silná, protože svět je zlej ;-)

2 *Nanna | E-mail | Web | 28. května 2011 v 15:32 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, za tvůj názor a za to, že jsi si to přečetla. :)

3 Kate | Web | 29. května 2011 v 12:24 | Reagovat

Ten úvod je úžasnej ;) ano měli by jsme bejt sami sebou. Ale problém je když někdo ani sám neví kdo je. A u mě se taky některý moje vlastnosti úplně vyvracejí, nebo se chovám trochu jinak. Máš pravdu měli by jsme brát lidi takové jaké jsou. Hlavně své přátele. Každý člověk je jinej takže se nám nemůže líbit stejná hudba. Nechápu ty co tě (nebo ostatní) kritizují kvůli tomu co posloucháš. Nebo jak se "jedna z tvých nejlepších" naštvala proto že se ti líbí L Gaga. Ale proč? Proč to lidi dělají? Já bych své přátele měla ráda a respektovala jejich názor i kdyby si přebarvili hlavu třeba na zeleno (:D). Jsou to prostě přátelé který mám ráda at se stane cokoli. Mám tvůj blog ráda :) ráda si přečtu tvoje názory, nebo deníček. Možná jsem se o tobě dozvědělo něco novýho, i když pár věcí jsem věděla. Zůstan taová jaká jsi ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.