Smysl života // 11. kapitola

15. června 2011 v 12:00 | *Nanna |  *N píše
Na druhé straně od parku, docela blízko našeho domu, docela daleko ode mě, ale ne až tak, abych nezvládla rozeznat osobu stojící pod pouliční lampou od okolního křoví, stál kluk, tipuji středoškolák, nejspíš o něco starší než já. U nohou mu ležel huňatý retrívr s černočernou srstí, nejspíš odpočíval. Kluk držel pod paží stoh papírů, z tohož jeden právě přilepoval izolepou na spodní část lampy. Nevypadal neohrabaně, naopak - za pár vteřin byl papír na lampě a on i jeho pes pokračovali dál, kolem našeho domu, dál ulicí na opačnou stranu, než jsem byla já.

Jelikož jsem se po celou dobu opírala o staře vypadající dub, u kterého mně nemohl spatřit - a ani nevím, z jakého důvodu jsem nechtěla jeho pohled - rozešla jsem se směrem ke sloupu, směrem k našemu domu.

Počkala jsem, než zajde za roh sousedního domu a začala jsem číst nápis na plakátě, který byl pečlivě přilepený na lampě přede mnou.

"Prodám štěňata černého retrívra s PP narozena 29. května. K odběru koncem srpna. Otec i matka šampioni na VMVP (Velké Monbreakské Výstavě Psů). Cena se pohybuje okolo 600 $, smlouva dohodou." Jen co jsem dočetla zprávu a koukla na roztomilé výrazy v očích štěňátek, měla jsem jasno.

Přišla jsem na zahradu a opět po kamenném chodníčku jsem přiťapkala ke dveřím. Neměla jsem ještě klíče, a proto jsem zazvonila na malinkatý kulatý zvonek. Po chvilce přišla maminka a já jsem byla konečně zase… doma.

Venku bylo docela teplo, na to, že byl již konec srpna a podzim měl přijít každou minutou. Uvítala jsem chlad místnosti, které se tady v Monbreakských rozměrech říká hala. Zula jsem si Conversky a bosky jsem přiťapala do jídelny, kde už taťka jedl sýrovou omáčku s těstovinami. A vypadala docela jedle. Ano! Zázrak.

"Kde si byla?" narušil otec idylickou pohodu.

"Hlavně ho neprovokuj, hlavně ho neprovokuj a nebuď drzá. On má pravdu, vždycky," opakovala jsem si mamčina slova, když jsem na stole uviděla prázdnou lahev od piva. Věděla jsem, že za dnešek nebyla první. Ani druhá. Mamka se na mně významně podívala, jako kdyby mi chtěla připomenout to, na co jsem právě myslela.

"Byla jsem venku," odpověděla jsem s klidem. Snažila jsem se působit vychovaně. Moc, moc vychovaně, protože jsem věděla, že jediný náznak drzosti a jsme v sobě, protože "mladá slečna si chce zachovat svou hrdost".

"Venku? A kdo ti to dovolil?" zeptal se opět otec.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 •Pet!nka• | Web | 16. června 2011 v 17:31 | Reagovat

Taky bych chtěla štěňátko :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.