Smysl života // 12. kapitola

16. června 2011 v 12:00 | *Nanna |  *N píše
Po chvilce přemýšlení jsem přece jen přiznala: "Mamka."

"Ty jsi jí dovolila trajdat po městě, které ani nezná? Po městě, kde je poprvé v životě? Co kdyby jí někdo přepadl!" Tentokrát jeho pohled směroval k mamce, která se opírala o kuchyňský pult.

"Chtěla jsem, aby si to tu prohlédla, vždyť tu bude bydlet," opáčila.

"To my taky, Margareth," oslovil matku jménem, "ale jaksi ti uniklo, drahá, že my jsme s ní nikam nešli. A mohli jsme, mohli jsme jít s ní…"

"… je jí patnáct, už ji nemusíme všude vodit za ručičku!" zvýšila mamka hlas.

"Tak dobře, ať ji tu někdo unese a znásilní. Ona si přece poradí sama," dodal s mírnou známkou ironie, "pak budeš spokojená?"

Nesnášela jsem, když se hádali kvůli takovým blbostem a já - jsem mohla jen nečinně přihlížet. Chtěla jsem vstát a vykřiknout - nehádejte se! A taky jsem to udělala.

"Nehádejte se!"

"Mladá slečna si myslí, že když už bude za dva roky plnoletá, může si otvírat pusu na vlastní rodiče. Na vlastního otce. A jéje. A nejspíš ji nenapadlo, že nějakého hulváta, nedejbože úchyla svými inteligentními řečičkami neoblafne, že? Že ji pak někdo strčí roubík do pusy a najednou - slečna se nestačí divit!" trval na svém otec. Nejspíš se právě projevila skutečnost, že pracuje na oddělení kriminální policie.

"Geralde!" zařvala úzkostlivě matka na otce a já jsem o krok ucouvla. Nerada bych přišla do školy s monoklem na obličeji.

Nastalo ticho. Posadila jsem se ke stolu a začala jsem potichu jíst těstoviny. Nakonec to samé učinili i oba rodiče a i když by se napětí dalo kráejet, byla jsem částečně spokojená, že nejsou v sobě.

"Měli bychom si koupit štěně," navrhla jsem do ticha. Ticho mi odpovědělo.

"Mami," dodala jsem, protože otec se neměl příliš k povídání si o roztomilých štěňátkách s roztomilým majitelem… o kterém jsem se nechtěla zmiňovat.

"To by mohl být dobrý nápad," špitla mamka a usmála se.

"Viděla jsem plakát o prodeji černých retrívrů," prohodila jsem po trapné chvilce ticha, která tu panovala, "kousek od našeho domu."

"Třeba se tam stihneme na začátku školního roku podívat, až trošku zařídíme zbytky domu, dobře?" prohodila mile mamka. A já jsem cítila, že všechno začíná být na dobu neurčitou - ale jistojistě krátkou - v pořádku.

Vstala jsem a mířila jsem ke schodům. V patách jsem měla otce. Nezrychlovala jsem - naopak jsem zastavila. Poslouchala jsem, co říká. Naprosto to odporovala tomu, co jsem chtěla udělat, ale když otevřel pusu a nedechl se, nechala jsem ho hovořit.

"A teď půjdeš pěkně do svého pokoje a budeš spát, ano? V sedmatřicítce máš menší knihovnu, kdybys nemohla usnout," utrousil otec, "hlavně se nepleť do něčeho, po čem ti nic není, ano?"oznámil mi muž s krátkými černými vlasy a s brýlemi s černými obroučkami na nose. Můj podnapilý otec. Oponovala bych mu po tom, jaký na mě byl, řekla bych ne, kdyby se na mně mamka prosebně nepodívala, a kdybych nechtěla viditelné zranění.

"Dobrou," oznámila jsem a vyšla jsem nahoru po schodech.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 •Pet!nka• | Web | 16. června 2011 v 17:39 | Reagovat

Její otec je kretén!!

2 ~Caroline~ | 11. července 2011 v 20:26 | Reagovat

=S Chudák holka, takovej otčím. To jí ani nový domov nepomůže k radosti, když má takovýho hroznýho tátu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.