Smysl života // 8. kapitola

12. června 2011 v 12:00 | *Nanna |  *N píše
Otevřela jsem dveře pod číslem 14 a vstoupila jsem dovnitř. Pokoj blízko schodiště, s části nad jídelnou. Pokoj nebyl sice velký, jako pro princeznu, ale svým vybavením mi připomínal královský pokoj. Prolínaly se v něm barvy empíru - zlatá, nachová a černá. Pod okénkem uprostřed protější zdi byla velká manželská postel. Z toho - a z fotek mých praprarodičů na kredenci u postele jsem usoudila, že to byla ložnice Anny a Eduarda. Zaujaly mně zlaté květinové motivy na nachově zbarvených zdích. Černá barva byla použita na skříně a postel. Černé dřevo, z kterého byly i noční stolky, kredenc a poličky nad postelí vypadalo velmi kvalitně. Posadila jsem se na postel s nachovým povlečením, a docela mě překvapilo, jak měkká byla. Postel ležela na zlatě zbarveném koberci, který pokrýval celou šířku a délku pokoje. Byl to pokoj, jako stvořený pro rodiče a proto jsem vyšla ven, hledat nějaké hnízdečko pro sebe.

Vešla jsem do "padesátsedmičky". Pokoj byl opět mírně laděný do empíru, ale ve slovníku dnešních teenagerů, který víceméně používám i já, byste tento pokoj označili jako "emo pokoj." Nábytek a postel, dokonce i okno a poličky vedle něj byly na chlup stejně situované, jako v nejspíš budoucí ložnici rodičů. Deka na posteli, která zabírala její velkou část, byla černočerná, jako noc. Polštáře, kterých na manželské posteli leželo hojně, byly stejného odstínu, jako deka. Jen bílé nohy postele byly orientační bod, abyste se neztratili v této nekončící temnotě. Veškerý nábytek, kromě poliček u okna a skříně - které byly černé - byl bílý. Pokoj působil docela starobylým dojmem, který nejspíš vytvářelo černobílé nekonečno. Netušila jsem, komu tento pokoj kdy patřil, ale přece jen na mně působil lákavým dojmem. Bála jsem se, ale byla jsem přitahována neznámou silou. Naposledy jsem se zadívala na zářivě bílé okenní rámy a chystala jsem se vyjít ven.
Na poslední chvíli jsem si ještě všimla, že dveře, které jsou z chodby tmavě hnědé, jsou vevnitř pokoje - nejspíš pro dojem namalovány bíle.

Další pokoj k mé "prohlídce" jsem zvolila pokoj naproti s číslem 17. Když jsem ale vyšla na chodbu, ucítila jsem, jak mamka dole vaří večeři. Dostala jsem na ni docela chuť - a navíc, od oběda jsem nic nejedla. Přece jen jsem si hodlala ještě prohlédnout pokoj číslo 17, abych měla představu a třeba i měla kde spát. Otevřela jsem dveře. Pokoj byl podle mého tušení skoro stejný, jen zrcadlově obrácený od pokojů nalevo od schodiště. Stěny byly vymalovány starorůžovou, skoro tou stejnou, jako jídelna, jen bych tipla o něco světlejší odstín. Opět skříň vlevo od dveří, postel naproti dveří pod oknem, poličky vedle okna z levé i z pravé strany, obrovská kredenc vpravo a křesílko vlevo u skříně. Jediný rozdíl - když přehlédnu barevné rozdíly - byl v tom, že kousek vedle postele v levé části pokoje byly ještě jedny dveře - stejně jako okno - béžového rámu. Přišla jsem k nim, pootevřela a nakoukla... ven. Pokoj s balkónem? Růže, které se pnuly po celém bílém zábradlíčku měly pohádkový nádech. Připadala jsem si jako... v pohádce. Jen doufám, že ne v "Šípkové Růžence".

Nechala jsem pootevřený balkón, jen mírně na závoru, aby se dveře nerozletěly a já mohla dýchat čerstvý, Monbreakenský vzduch. Pokoj byl mírně větší, než můj bývalý pokoj v Painstretonu. Vzpomněla jsem si na svůj královsky modrý koberec a na Trace. Zase. Rychle jsem je vyhnala z hlavy a dále jsem prozkoumávala pokoj. Svůj pokoj.

Béžový koberec a bělostné záclonky nad postelí, které z ní dělali takřka nebeské lože, jsem si na první pohled zamilovala. A tak jsem se rozhodla, že sedmnáctka bude moje. Posadila jsem se na bílou deku s malinkatými bílými růžičkami, nasála jsem vůni růží z pootevřeného balkónku a zamilovala jsem si toto místo. Zamilovala jsem si tento sen.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 •Pet!nka• | Web | 12. června 2011 v 12:36 | Reagovat

To je krásný pokoj. Také bych takový brala. Hrozně se mi líbí ten balkon :D

2 ~Caroline~ | 11. července 2011 v 20:18 | Reagovat

Já bych brala ten černobílý :-D . Ale pěkné, líbí se mi ta představa nádherného domu. A dostala jsem z toho, jak jí mamka vaří večeři, docela hlad. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.