Z deníku zločince .

11. června 2011 v 9:09 | *Nanna |  My Diary
Em... Dear Diary!
Takže jsem tu opět... já. A teď po mně asi budete chtít důvod, proč jsem nepsala. A možná taky ne, ale já vám ho milosrdně poskytnu. Vlastně... celkově mám návštěvnost pořád docela dost dobrou, na poměry veškerenstva. Jen já jsem neustále nespokojená. Měla bych si lisknout a začít se usmívat. Svět je přece táák nádherný...
Auky. Tak asi tak ke včerejšku a dost k této chvíli. Ale nebudu předbíhat. Včera ráno - Joklák. Dalo by se říct - Joklův memoriál. Ale popravdě jsem včera neslyšela nikoho tento den takhle nazvat. Možná kromě třídní učitelky a ředitele. Význam tohoto dne? Nebo definici byste chtěli? Sportovní soutěž mezi třídami v atletice. Jéje. A já, jako věčný marod (ano, hroozně chraptím - podle doktora) jsem se co - neúčastnila. Jen si tak sedět na schodech a koukat na florbal - tak takhle nějak jsem začala tento pozoruhodný den ve škole. On to byl docela zajímavý pohled, vidět, jak Árdží hraje.

Dost už. Víte co se vám najde, když zadáte Árdží? Můj blog a stránky s jmény pro psy. Jednoduše. Někdo čirou náhodou uslyší, že se bavím s kamarádkami o Árdžím a... hned najde můj blog. Je... po mně. Víte... moc se mi to nelíbí a nejradši bych byla, aby se mě to netýkalo. Ale zas blog si mazat nebudu. Nebojte. Jen věřte, že po dnešku je Árdží slavnější a slavnější. Proč asi? Nechci aby se našel, aby to zjistil, aby bylo... po mně. Jenom až umřu, to se může pak celej svět podívat na můj blog a politovat mou beznadějnou lásku. Ha. Jsem táák skromná.

To, že jsem včera viděla i Árdžího s culíkem je nový poznatek. Jsem jako špión. A teda... něříkám, že jsem do něj zamilovaná. Radši. To by mi ještě scházelo, zamilovat se. Ne, jsem v pohodě. Já chci zpátky ty časy, kdy mi žádný kluk nebyl dobrý. Kdy jsem se nemusela zamilovat. A teď to táák moc hrozí a já se táák moc snažím, abych z toho vyvázla ve zdraví. Kruci. Všechno je to táák zamotaný. A samozřejmně, že jsme spolu nepromluvili... možná jsem se na něj moc dívaala, ale pozdravit se? Nebyl čas. Pfm. A já tak doufala. Snad v pondělí. Tedy... ne, že bych o to stála. Možná trochu. A tady jde pěkně vidět, jak si to moc zapírám. Jenom abych mu nepropadla, jenom, abych mu nepropadla.
A odpoledne koně. Jeli jsme na vyjížďku... jako úplně v pohodě. Nějak mi nevadilo, že jedu na koni, který v jednom kuse chce vykopávat zadníma nohama a z kterého už několik lidí na důsledek tohoto spadlo. Tak jsem si řekla, že to musím překonat a jet. Na cestě tam to udělal asi třikrát. Vyhodil zadníma nohama ve cvalu - a vytušíc můj strach - proč by mně neshodil, když se ho bojím, že? Zuby nehty jsem se držela krku a nakonec jsem skoro vždycky skončila stát a zhluboka jsem dýchala. Byla jsem šťastná, že žiju. Až při cestě zpátky... tušíte, co se stalo? Náhodou v kroku začal cválat, vykopl zadníma nohama neskutečně vysoko a vaše adminka ležela... na zemi. Na trávě. Na hlíně. Schopná jen pajdat, jen tak tak jsem se zvedla. Víte, jak všechno rychele mizí, když padáte z koně? Poprve? Vlastně podruhé, ale to první se nedalo považovat za pád. Auky. Opět. Ono... au. Jelikož tam bylo ještě pár lidí, kteří na mně vyděšeně koukali a divili se, že nebrečím... vydrápala jsem se - k údivu ostatním - ještě většímu - do sedla. A s jen jednou nohou ve třmenu se mně pokusil shodit snad ještě třikrát. Ale já už jsem to nevnímala a držela jsem se.

Totiž... pokud bych nepřekonala strach vydrápat se na něj ještě jednou, nepřekonala bych ho nikdy. Po tvářích mi stékaly slzy. Au, začínalo to sakra bolet, pokud víte, jak to myslím. Sakra moc. Prostě tak, že jsem se po koních převlíkla, oznámila všem, že jsem v pohodě a odbelhala se na náměstí vybrat kamarádce dárek. A teď mírně přidáme pozitivity. :)
Sadie má narozeniny v červenci, ale jelikož bude ve Španělsku, udělala oslavu už 18. července. Nebo spíše udělá. Jelikož je menší možnost, že příjde na můj blog, nebudu zveřejňovat, co jsem jí koupila. A kdybych jí řekla: "Nehoď na můj blog, je tam napsáno, co dostaneš k narozeninám," myslím, že by tam tuplem šla. A tak jen povím, že oceňuji svůj výběr (ach, ta moje skromnost). A napíšu o tom článek, někdy po oslavě... asi 19. července 2011. :P
Teď tady jen tak sedím v kancelářském křesle, v pyžamu s krávou, s bolavou nohou a loktem a zápěstím a kolenem... :D Tak fajn, nejsem simulant. + ještě záda. Fajn, uřž mlčím. :P

M o n s t e r
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Klikni a dozvíš se kolikátá/ý si klikl/a ;)

*Click*

Komentáře

1 Vampire with black eyes | Web | 11. června 2011 v 9:16 | Reagovat

zajímavé..
Pěkný blog

2 •Pet!nka• | Web | 11. června 2011 v 12:39 | Reagovat

Simulant :D to nejsi, neboj :D Jinak toho koně bych zabila! To se dělá! Dyť nám tě moh zabít!

3 Suzette | 11. června 2011 v 12:53 | Reagovat

Chuderka. Je mi to ľúto. Len sa vylieč. A potom sa cez prázdniny možno uvidíme ;-) :-D

4 *Nanna | E-mail | Web | 11. června 2011 v 13:01 | Reagovat

[1]: Děkuji. :)
[2]: Štěstí, no. :P
[3]: Doufám. :)

5 Kate | 18. června 2011 v 19:13 | Reagovat

uselo to bolet :/ jeste že nemáš sádru

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.