12. července 2011

12. července 2011 v 21:53 | *Nanna |  My Diary
Dear Diary!
Nejraději bych utekla z tohoto pocitu. Z pocitu, že mě blogování nebaví, a že bych nejraději zrušila blog. Začínám žít až moc realitou. Počkat.. to je špatně? Abych řekla pravdu - pro mě ani náhodou, ale pro hrstku z lidstva, co můj blog čte? Pro ty to nejspíš špatně je. Nejraději bych se napravila, ale občas to prostě nejde. Už tu mám zaběhlý tip obvyklého návštěvníka, kterému nemůžu dát najevo všechny změny, kterými jsem od založení tohoto blogu (a že už je to skoro rok) prošla. Jsem úplně jiný člověk, zdá se mi. A nedokážu to sem napsat. Nedokážu se vypsat z pocitů tak, jak jsem to kdysi zvládala. Tedy.. vlastně o to nejde. Zvládla bych to bez námahy. Ale ona námaha by spočívala ve kliknutí na ten podivný, oranžový rámeček "Hned zveřejnit". Víte, náladu bych měla. Někdy mě ta nálada, kdy mám sto chutí něco napsat popadne a já.. prostě nemůžu. Jsem zvyklá na negativní komentáře, kterých se opravdu moc nedostává - (děkuji?) - ale stejně se bojím. Bojím se tu vůbec napsat svůj názor. Napsat článek bez omluvy za to, že jsem tu nebyla.

Cožpak za to může moje slušné vychování? Ne, v žádném případě. Kdybych chtěla, poslala bych všechny, co mě jen mírně vytočí.. někam. Ale nemůžu. Protože na to nemám to srdce. Protože už je pozdě zabíjet, když už jsou všichni mrtví.


Právě teď - a trvá to už sakra dlouho - mám pocit a nutkání - založit si nový blog. Nevím proč. Prostě chci. Psát přímo svoje pocity. Bez cenzury. Psát to, co cítím, jak se doopravdy mám. Protože mám pocit, že průměrný typický návštěvník tohoto blogu by to neunesl a utekl by. A pak bych neměla pro koho psát. Někdy mám pocit, že jsem si založila blog jen proto, abych mohla pomlouvat svět. Mám chuť si založit blog, kde bych pomlouvala všechno, co se mi otevřelo společně s kliknutím na ikonku "Založit nový blog". Mám chuť psát otevřeně. Mám na to právo. Je demokracie. Ale na druhou stranu si říkám.. proč sakra ne? Vždyť teď něco takového dělám. Novou image si nevytvořím, nový první dojem nezpůsobím, nový obrázek o mně ve vašich hlavách nestvořím, to ne. Ale píšu svoje pocity. Teď, právě teď, ano, vás připravuji na tuto jaksi menší-větší změnu. Protřídění starých článků, které tu budou jen strašit. Něco jako nový blog. Bojím se. Ale kdy jsem se nebála? A kdy jindy?


Děsím vás? Je mi ctí. Nic víc než já. Víte, ano, můžu si za to sama, že vás odlákávám. Měla jsem se měnit postupně, ne vás najednou překvapit změnou. Inu, změna je život. A tady to umírá. Nechci vás děsit, vlastně jsem to pořád já. Jen pod vlivem nějaké nepopsatelné emoce. Doufám, že prominete. Jestli ne, sbohem.


Pořád se cítím tak divně. Jako bych se pořád a stále beznadějně zamilovávala. Je to lepší, než jsem si myslela. Ještě před měsícem bych myslela na tento čas, jako na čas uslzených očí a dívky, krčící se v koutku mé duše. Opravdu odešel na jinou školu? Béé! Realita je ovšem jiná. Opravdu je to můj kluk? Tak proč jsem do něj sakra stále beznadějně zamilovaná?? Je to tak divný? Je. Malá si myslí, že bude cítit dospělé pocity. Že dokáže milovat, když to viděla v televizi. Že se dokáže vyhrabat z ulity, že se dokáže přeřadit s krabice s nápisem "nešťatně zamilovaná" do krabice s nápisem "šťastně zamilovaná". Jenže v té první ležela až moc dlouho, na to aby si to uvědomila. Cítím se dobře, neviděla jsem ho naposledy. Nebrečím, zatím. Měla bych být vděčná. A zoufám. To jsem asi já. Nevděčník. Měla bych se stydět. Ale já se nestydím.

*Nanna
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Klikni a dozvíš se kolikátá/ý si klikl/a ;)

*Click*

Komentáře

1 renc-lau | Web | 13. července 2011 v 0:09 | Reagovat

AHoj začalo 1. kolo SONP. Zháňaj si hlasy :)
http://renc-lau.blog.cz/1107/1-kolo-sonp

2 •Pet!nka• | Web | 13. července 2011 v 13:14 | Reagovat

Tímhle vším jsem si taky prošla. Je to asi víc než jen očekávané, když mám tři roky. A víš co? Nebylo to jen jednou. Každému cpu svůj blog přímo pod nos. A pak, když chci napsat něco, co mi jde přímo od srdce najednou zjišťuju, že nemůžu. Nemůžu, protože ta osoba by si to mohla přečíst. Mohla by se v tom vidět. Mohla by to pochopit. A já bych mohla mít problémi, kterým sice dokážu, ale nechci čelit. Jednou jsem několika IP adresám zakázala vstup. Mě to pomohlo, přestože mi došlo, že z jiné IP adresy na můj blog přijdou zcela normálně s naprosto ledovým klidem. Ale co? Mezitím sem se naučila, že pokud chci být upímná sama k sobě, musím být upřímná k ostatním. Co z toho? Existuje nějaké co z toho? Existuje vůbec nějaký důvod, proč denně trávím hodinu na blogu? Asi ano, protože jinak bych se na to dávno vybodla. Nejspíš to bude ten krásný a okouzlující pocit, co ma naplní, když vidím, že mi přibyl komentář. Sice na řádeček a nic neříkající, ale... vlastně říká všechno. Někdo na blog přišel, kliknul na článek, možná ho četl. Stále cítím jakousi debilní touhu být lepší. Zapsat se do světa blogů a do jejich historie. Je to zbytečné a nikdy se mi to nepovede. Jen to, že na můj blog přijde za den 30 lidí mě přivádí do naprosto šílené euforie. Mám z toho radost. Ale jednou za čas to přestane. Co z toho blogu mám? Mohla jsme být venku! Mohla jsem si lakovat nehty! Mohla jsem se učit! A dokud se neobjeví další všeříkající komentář, který mě krásně zahřeje u srdíčka, tak to většinou trvá.
Kašli na ostatní, maličká. Tohle je tvůj svět. Ty sis h stvořila. Platí tady tvoje pravidla a tvoje zákony!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.