Honey

3. července 2011 v 15:05 | *Nanna |  *N píše
Jedna taková malá povídečka... hstará jako svět sám. Aspoň... tři roky. V té době to bylo jiné. Kdybyste viděli ty hrubky. Upraveno a chci vám jen říct, že se nemusíte ničeho bát.


"Už nestojí za to žít. Nemáš pro koho, maličká…" šeptal jí až příliš známý, značně zlomyslný mužský hlas. Nepatřil zas tak muži, jako spíše chlapci. Poměrně vysoký, šestnáctiletý student s vlasy hustými a černými jako havraní peří se na ni díval s pod mohutné kštice svýma temně hnědýma očima. Z jeho výrazu bylo lehce čitelné, že má vítězství v kapse - ať už se jedná o cokoliv. Stál za ní, hlavu mírně skloněnou a svým poměrně chladným dechem jí způsoboval neskutečné mrazení.
Ona, patnáctiletá blondýnka s očima ledově a přitom tak nebesky přívětivě modrýma, přemýšlela o smrti jako o variantě. Stála na budově mrakodrapu, oblečená do bělostných plesových šatů. Její blonďaté, rozpuštěné kudrlinky vály ve vichřici. Zrychlený impulsivní tlukot srdce ji připomínal, že ještě žije. Svůj zrak upírala do jasného nebe před sebou.
"Můžeme skočit spolu, svět nás nepotřebuje, zlatíčko. No tak, stačí se jen odrazit, poletíme," našeptával ji onen muž v černém smokingu a něžně jí políbil na krku.
"Ty dokážeš cokoliv, Honey," řekl a poodstoupil. Blondýnka udělala na svých bílých botách s vysokým podpatkem malý krůček vpřed. Její šaty s nabíranou sukní za ní vlály jako plášť. Dívka zhluboka dýchala. Cožpak ty proplakané noci vedly jen k tomuto?
Zdálky by se tento pár mohl zdát jako novomanželský, svým věkem ale připomínali spíše nějaké formálně oblečené dospívající studenty. Ovšem jen kdyby se nebralo v potaz, že kolem půlnoci, kdy byl měsíc v úplňku přímo nad nimi a hvězdy zářily tak jasně, jak si jen můžete představit - a to také možná proto, že jim byli o něco blíže - stáli na vysoké budově ve formálním oblečení a chystali se skočit. Tedy alespoň polovina z nich. Tedy alespoň nejspíš.
Honey nevěděla co a vůbec jak to má udělat. Opravdu má skočit z takové výšky? Utvrzoval ji v názoru, že když skočí, stane se z ní nadpřirozená bytost. Vkládal ji na mysl, že jen díky tomu skoku bude zase o kousek silnější - tentokrát ale, že to bude krůček k nekonečnému žití s ním. Že on sám tohle podstoupil a stal se… nesmrtelným. Opravdu by mu měla věřit? Vždyť ho ani nezná… nikdo, dokonce ani ona, by ovšem netušil, že je o krok před ním. A to i v tomto myšlenkovém případě.
Milovala ho? Možná si ani nedokázala přiznat, jak moc. Jak moc pro ni znamenal. Ale bylo kolem pořád ještě několik nevyřešených událostí. Pořádně nevěděla, kdo je mladík zač.
Znali se od dětství. To by znamenalo kolem deseti let. Jako pětiletá ho moc nevnímala, byl starší a často jí připadal namyšlený. To ovšem nevěděla, že se do něj za devět let bezhlavě zamiluje. Kde je láska na první pohled? V této realitě vládne láska na pohled číslo milion jedna. Jak jinak, než neobvykle. Jinak by to v jejich případě ani nešlo. Čtyři roky toho aktivního přátelství ji ovšem k úplnému závěru nestačily. Nerada dělala rychlé závěry. A rychlý závěr nebyl počítán podle let, ale podle počtu společně strávených chvil, prohozených slov. I když nyní by se jí nějaký ten závěr hodit mohl.
"Měli bychom se vrátit na ples, " usoudila, a její sametový hlas rozkrojil to ticho, které ani chvílemi skučivý vítr nenaplnil. Upřela svůj žadonivý pohled na svého pokušitele. Ten ale o té místnosti přeplněné podnapilými teenagery nechtěl přemýšlet. Věděl totiž, že to byla jen záminka, aby svou malou přítelkyni dostal alespoň na tak velikou budovu. To jediné, co si teď přál, bylo, aby skočila. Miloval ji zase o trošku více a zase ho ovládal pocit, že nad svými slovy a činy nemá zas tak úplnou kontrolu.
"Ale no tak, ples? To jen tak zahodíš možnost mít nekonečný život? Od teď až na věčnost? Neříkej, mi, že mi nevěříš." Mladík se vyžíval v té hře na city své partnerky.
Někomu by to mohlo připadat, jako ona známá scéna z Titanicu, kde hlavní, zamilovaný pár jde vstříc mírnému větříku. Jenže tady nebylo zábradlí. Žádná zábrana, která by mu zabránila uchopit křehkou dívku do silných paží a rozběhnout se s ní v náruči skrz na skrz hustým vzduchem, svým směrem a sílou odporujícím jeho smýšlení.
Mladý Diablo stál pevně a odhodlaně na místě. Nechal si čechrat své temné, havraní vlasy tím neskutečně silným poryvem větru, který ho obklopoval. Vypadal, že mu nevadí stát na místě, z kterého by se více než polovině jeho vrstevníků obracel žaludek. Nebál se výšek. Nedělalo by mu problém sednout si na okraj a klimbat nohama. Nedělalo by mu problém tam odnést i Honey. Jenže se snažil držet se slušných návyků.
"Věřím ti," pošeptala blondýnka a opět ladným krokem popošla dále.
"Jen prostě nechci skočit. Líbí se mi můj život takový, jaký je. Co když jsou to jen báchorky?" promluvila rázně. Jako kdyby najednou ztratila ostych vůči partnerovi. Diablo ovšem nevypadal ani mírně zaskočen. Jako kdyby s tím počítal.
"Nemusíš skočit. Ne dnes."
Diablo se v duchu proklínal. Vždyť protiřečí své mysli. On přece chce, aby skočila ještě dnes. Věděl, že by mu to bylo velmi prospěšné. Věděl, že tu sílu, kterou vynaložil na to, aby ji přemluvil vylézt na vrcholek této obrovské budovy, potřebuje zpět.
"Opravdu to nemusíš dělat, počkám," našeptával jí. Věděl, že ta dívka je rebel. Že udělá přesný opak jeho slov. A jestli ho prokoukla, zkouška ho nic nestojí. Alespoň doufal.
Honey se otočila a tázavě se na něj podívala. V jejich křišťálových očích se leskl celý svět za ním. Všechny budovy, jejichž vrcholky byly skryté v Londýnském šeru.
"Neprokoukla mně" - pomyslel si spokojeně. Usmál se na ni, taktéž spokojeně. Bylo na něm poznat, že se mu celkem ulevilo. Přemýšlel nad tím, jak dnešní den skončí. Přemýšlel nad otázkou života a smrti. Přemýšlel nad tím, jak pozve Honey do parku na zmrzlinu, přemýšlel nad jejíma nádhernýma očima. Přemýšlel nad tím, jak moc ji miluje. Zkráceně představovala většinu jeho představ.
Najednou jí něco blesklo hlavou. Kromě ukrutné bolesti, kterou ucítila a přes veškerou zkušenost na sobě nenechala sebeméně znát, uviděla nějakou dívku, jak skáče z budovy. Ta myšlenka byla tak silná, tak skutečná. Ta dívka byla přece… ona. Cítila, jak se jí na zádech protrhly šaty.
"Ne!" vykřikla v duchu sama pro sebe úzkostí. Bylo to nejspíš poprvé, co stále s klidnou tváří, kterou by dokázala udržet kdykoliv při jakékoliv události, uviděla překvapený výraz na Diablově obličeji.
Její šaty se nyní po necelém hrdinově pokusu o změnu výrazu zdály zcela neformální. Sukně zůstala plně zachována a stále za ní vlála stejně jako bělostný závoj. Vrchní část šatů pořád ještě částečně připomínala šaty. Tedy - ne, opravdu tenhle překvapivý moment udělal chlapci s havraními vlasy až takovou radost. Perverzním by se to dalo vysvětlit nějak tak, že nevypadala, jako by utekla z nočního klubu. Spíše od oltáře. Až na jedno.
Partner, pořád ještě mírně překvapen již uklidnil své mírné zděšení. Ale… to byl přece on, kdo vždycky překvapoval. I tak - vypadal až příliš uklidněně na to, že se jeho dívka právě změnila v anděla.
Honey se na něj přiškrceně, stydlivě usmála. Vypadala smířeně, nebylo to pro ni překvapením. Spíše se bála jeho reakce. Celá tahle situace působila až moc psycho. Až moc pohádkově, až moc sehraně, až moc klišé. Ale i přesto se na ni její přítel, obávaný lump Diablo, docela mile podíval. Škublo mu v koutku úst. Nakonec se tomu přestal bránit a vyšel z toho abnormální úšklebek. A Honey si uvědomila, jak moc ho miluje.
Pokynula hlavou směrem k městu, směrem k parku. Směrem k údolím, která se rozprostírala tak daleko, kam by normální člověk z toho až moc normálního chodníku nedohlédl. Měli nádherný výhled a i přesto se jej odhodlali vzdát. Diablo pochopil její narážku. A tak se odrazili a…

*Nanna
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Klikni a dozvíš se kolikátá/ý si klikl/a ;)

*Click*

Komentáře

1 Suzette | Web | 3. července 2011 v 15:15 | Reagovat

Ako som ti už predtým napísala... Geniááálne...

2 Atze | Web | 3. července 2011 v 18:09 | Reagovat

Miluju tvoje psaní !

3 *Nanna | E-mail | Web | 3. července 2011 v 18:12 | Reagovat

[1]: [2]: Děkuji, děkuji. :)

4 •Pet!nka• | Web | 3. července 2011 v 19:58 | Reagovat

Skočili? Oni skočili? Sakra!

5 *Nanna | E-mail | Web | 4. července 2011 v 9:49 | Reagovat

[4]: ... to nevíš. Třeba si jen povyskočili. :D

6 Sunrise | Web | 4. července 2011 v 10:49 | Reagovat

fantastickééé :O .. okúzlilo ma to :) ešte ma tu nájdeš ;-)

7 *Nanna | E-mail | Web | 4. července 2011 v 13:31 | Reagovat

[6]: Děkuji. :)

8 Kate | Web | 14. září 2011 v 18:19 | Reagovat

dokonalé :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.