20. srpna 2011

20. srpna 2011 v 20:39 | *Nanna
Dear Diary!
Hodiny ukazují chvilku po osmé a já se necítím nějak příliš unaveně. Možná proto, že venku je světlo jako za bílého dne. Stýskám. Ale dobrá hudba a příjemné sledování filmu mi vždy vykouzlí úsměv na rtech. A tak se teď usmívám. I když je pořád pár věcí, které bych nejradšji změnila. Ale kdy ne?

Prázdniny pomalu končí a školní rok je za dveřmi. Ach jo, nezačala jsem tento odstavec příliš pozitivně. Je to všude kolem mě. Zpátky do školních lavic! Kupte si propisky, aktovky, sešity.. mlčte už! Copak je zapotřebí takový povyk už teď? Vždyť ještě jedenáct dní sakra! Ne, opravdu si nedokážu přiznat, že je školní rok opravdu už za dveřmi. Nechci si kupovat sešity, nechci se učit pozdě v noci na prověrky z dějepisu a z češtiny. Ne, nechci. Ale to mi není vůbec nic platné.

Stejně jsem se podívala do knihovny, protože povinná četba tento rok není zas tak hrozná. Naopak se mi docela dost líbí. Začínám s Villette od Charlotty Brontëové, jako první na seznamu, snad už v září. Čekám jen, až dočtu Harryho Pottera a Tajemnou komnatu (už si ani nepamatuji po kolikáté) a konečně se na ni vrhnu. Vypadá nevinně - bílá tlustá kniha formátu A5, nápis VILLETTE a pod ním menším písmem jméno autorky a pod tím obrázek blonďaté, modrooké dívenky v tučném, černém rámečku. Je z roku 1975, což jde poznat z mírně schátralého obalu knihy. První stránka vypadá též nevinně ...

BRETTON
Moje kmotra obývala pěkný dům v čistém, starobylém městě Brettonu. Rodina jejího muže tam sídlila už po mnoho generací a dokonce nesla i jméno jejich rodiště: jmenovali se Brettonovi z Brettonu.
Jako dítě jsem jezdívala do Brettonu většinou dvakrát do roka na návštěvu, a pokaždé velice ráda. Velké, tiché pokoje, vkusněrozestavený nábytek, křišťálově čistá okna, venkovní balkón, shlížející na roztomilou starosvětskou ulici, kde jako by stále panovala neděle nebo svátek - tak ticho tam bylo, tak čistá dlažba -, to všecko mi bylo velice milé.
V domáctnosti dospělých lidí se jediné děcko obvykle stává středem pozornosti, a také mně se svým poklidným způsobem hodně věnovala paní Brettonová, která se stala vdovou s jediný synem ještě dřív, než jsem ji poznala - její muž lékař jí zemřel, když byla ještě mladá a hezká.
Jak si ji pamatuji, mladá už nebyla, ale pořád ještě hezká, urostlá, ztepilá, na Angličanku sice přisnědlá, ale na jejích tvářích brunetky zářil stzále ruměnec a zdraví jiskřilo v jejích krásných veselých černých očích.

A v Harrym Potterovi jsem asi v této části ...

"Protože zkameněla," vysvětloval Brumbál. ("Ach! To jsem si myslel celou dobu!" řekl Lockhart.) "Ale jak se to stalo, to nevím..."
"Zeptejte se tamtoho!" zavřeštěl Filch a obrátil trudovitou, uslzenou tvář k Harrymu.
"Tohle by žádný druhák nedokázal," prohlásil Brumbál rázně. "K něčemu takovému je zapotřebí znát černou magii toho nejvyššího -"
"Ale udělal to, on to udělal!" vyprskl Filch a jeho opuchlý obličej zrudl až do fialova. "Přece jste viděl, co napsal na tu zeď! Našel totiž - u mě v kanceláři - on totiž ví, že jsem - že jsem -" a Filch úděsně zkřivil tvář - "on ví, že jsem moták!" dokončil.
"Já jsem se paní Norrisové ani nedotkl!" ohradil se Harry nahlas; ke své pramalé radosti si uvědomoval, že se celý kabinet, včetně Lockhartů na stěnách, dívá na něj. "A co je to moták, ani nevím!" dodal.

Ach, trošku jsem se rozepsala a už je tma. Jejda. :D Tak snad jste si to nečetli, jen mi trošku hráblo. :P

*Nanna
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.