Příběh malé *N

2. září 2011 v 15:59 | *Nanna |  Téma týdne
Všechno to začalo kdysi dávno, někdy v červenci roku 2010. Třináctiletá budoucí osmačka (terciánka) se rozhodla, že se opět vrátí k blogování. Jestli to bylo špatné či dobré rozhodnutí posuďte vy sami. Tehdy bylo totiž všechno jinak. Nebo alespoň valná část jejího života se odehrávala za mírně odlišných podmínek..
[Warning: Autorka o sobě hrozně ráda píše ve třetí osobě. Neptejte se proč, zase to dělá.]

1. srpna 2010 byl den, kdy malá *N napsala první články na její v řadě nejspíš pátý, ale konečně ´stálý a oficiální´ blog. Její první článek s názvem ´Welcome - typický, ohraný a neoriginální článek´ byl napsán sice o pár dní dříve, než byl vydán, ale *N chtěla prostě to pěkné datum - 1. srpna. Už si ani nepamatuje, jak ji to napadlo, jak ji napadlo zrovna toto datum, ale právě v tento den našla v blogu oporu, jako nikdy jindy. Možná právě v ten den dospěla a zapomenula na svém předešlé roztomilé blogísky. A to je jeden velký krok kupředu.

"Tak tuhle "welkomku" jsem napsala tak trohu pro pobavení lidstva, které jen znuděně kouká do monitoru. Do té obsáhlé skupiny s názvem nějak "znuděné prázdninové lidstvo" patřím i já. Chcete snad vylézt z této skupiny a zalézt do úplně jinačí? Třeba s názvem "znuděné lidstvo co už nechce být úplně znuděné"? Tak se občas mrkněte na můj blog, ať vím, že to beznadějn ťukání do klávesnice má přece jen malou ... malinkatou naději." - 1. srpna 2010
Ze začátku bylo zaměření mého blogu dost jasné - deníček. Možná hudba. Ale deník, jako hlavní téma. Nevím, jestli se to příliš změnilo, ale dávám tu teď více prostoru umění. Nebylo tomu ale vždycky tak. Jednu chvíli jsem přidávala novinky o Paramore, takže jsem vyzkoušela takový ten ´blog o celebritách´, jeden čas jsem to tu zase zásobovala nepovedenými avatary a vydávala to za grafiku. Každopádně časy se změnily, a to skoro se vším všudy. Deník zůstal - a ač se celý blog netočí jen kolem mého světa - pořád bych to zvládla vydávat jako hlavní téma či zaměření. Vždy, když mám chvilku času na blog - píšu právě do této rubriky, do My Diary, která již dnes zaujímá nejobsáhlejší rubriku s počtem článků 257, což jsou povětšinou články dlouhé jako tento.
Kdysi jsem preferovala eSBéčka, později Affs či Affítka. Teď jsem plynule přešla k monsters, což nejsou ani jen eSBéčka, které musím pravidelně ´obíhat´ jinak mi přestanou dělat reklamu, ani jen takové ty oblíbené blogy, na které občas zajdu, okomentuji, ale oni vůbec netuší, že se v takové rubrice nacházejí. Jsou tam lidé, kteří mi jakkoliv přirostli k srdci. Pomalu jsem začínala svým Affs dávat najevo, že prostě dělám monsters, což jsou takoví spíše kamarádi než nositelé odkazu na můj blog v menu. Ti, co to pochopili, si mě buď oddělali, nebo si mě v menu nechali jen tak, že mají můj blog rádi. Ti co to nepochopili mi ještě nějaký ten čas psali proč neobíhám - a nebo si toho nevšimli a i nadále jsem dostávala komentáře - Ahoj, jak se máš? Co děláš? Cos měla na vysvědčení? Co prázdniny.. atd. Když jsem jim opravdu jasně dala vědět, že ty články píšu proto, aby je někdo četl (možná až příliš jasně, ale lidé, co po vás pořád chtějí hlasy ve všelijakých soutěžích se ignorovat nedají) možná se mě lekli, možná se mě bojí, ale pár z nich si opravdu ´přečetli moje články´ za což jsem docela ráda. Že nepíšu jen tak, pro nic za nic. Že jsou na světě i lidé jako já.
Tehdy jsem byla šťastná za sto lidí za dva týdny. Teď když se zadaří je stovka za den. Lidé ví, že když je něco baví, čtou si to. A já jsem si toho též všimla. A proto za ty lidi, kteří přiběhli i bez pitomé reklamy a chválení blogů, děkuji, protože kvůli těm tady jsem. To je to, proč píšu. Proč jsem si ještě nezrušila blog. A proč na to ani nemyslím.
Přes to všechno i dnes, 29. srpna 2011 - tedy rok a pár dnů po otevření blogu - si připadám stejně, jako ta malá *N, která jen skormě chtěla psát pro lidi a poslouchat jejich názory. Jsem stále stejná, jako to o rok mladší děcko, které mám stále v sobě. Ano, někdy se zadívám na staré články a říkám si - ´Jak jsem mohla být tak naivní a trapná?´ Ale ve skutečnosti jsem to pořád já. I když se občas stydím za svou minulost - no hlavně za minulé blogy - tohle je přítomnost, tak bych měla sakra začít žít. I když jsem mírně jiná.. tehdy to bylo to nejvíc, co jsem dokázala. A jestli na mě všichni koukali ze začátku tak, jak já koukám na sebe před rokem, nebo na takové ty obyčejné, začínající blogery - jsem nadmíru ráda, že jsem přetrvala a všichni se mnou. Neříkám totiž, že si za rok nebudu říkat do samé o té malé, čtrnáctileté *N.

*Nanna
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Veronjoh | Web | 2. září 2011 v 18:37 | Reagovat

Dělala jsem si blog o deníku a taky jsem si říkala "Jak jsem mohla být tak trapná?" :D

2 •Pet!nka• | Web | 3. září 2011 v 11:46 | Reagovat

Jo, je pravda, že za tu dobu co jsi moje (hezky řečeno :D) se to tady hodně posunulo kupředu. Ale já vždycky moc ráda přijdu a přečtu si, co Maličká zase vyvádí a co má na srdci.

3 Kate | 4. září 2011 v 21:19 | Reagovat

Vypadá to dobře, když píšeš ve t3. osobě ;D Oblíbené blogy (monsters) jsou stejně lepší než nějaká SB, která "musíš" obíhat. Taky se někdy dívám na některé své staré články s tím že jsou trapné :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.