Ratio essendi

10. října 2011 v 21:18 | Ann |  My Views

Nálada na devadesáti procentech. Jednoduše proto, že stoprocent bez lásky nedokážu zažít.



Dnešek se nezdá nijak výjimečným. A ani nepředpokládám, že by se stalo něco tak slastného, že bych názor změnila. Zkrátka průměrný den. Ale i takové mám ráda.

Přejděme tedy k tomu, co mi dnešní den dal a vzal. Dal mi rozhodně hodně dobré nálady, ale také jsem s ním o ni pěkně dlouho bojovala. Dnešek byl opravdu takový boj. Začalo to ránem, jak mají dny ve zvyku. Jenže ránem mnohem, mnohem časnějším. Kolem čtvrté přijeli rodiče z Itálie a pes usoudila, že takovou událost prostě nesmím zaspat. Ano, je to poprvé, co jsem se probudila, protože mne někdo či něco kousalo do nohy. Věřte mi, tohle se už nebude opakovat. Můj pelech, můj svět a to nejdůležitější - moje nohy!

Jenže jak mám po probuzení - ať už jakémkoli - ve zvyku - a už prakticky automaticky - si udělám kávu. A potom se do postele jen tak nevrátím. Asi proto, že za normálních podmínek je to účel. A tak jsem měla najednou hory času, které nikdy nevím, jak promarnit. Vytiskla jsem si otázky do dějepisu a pokojně jsem si k nim sedla, což jsem měla dělat celý minulý týden, jenže jsem neměla natolik silnou vůli. To je zas jibný příběh. Příběh o tom, jak jsem se naučila odpovídat na tři stránky otázek za půl hodiny. Je to dojemný příběh. A snad skončí alespoň chvalitebně.

Po týdnu konečně odvoz do školy. Juhů! Žádný nevrlý nevyspaný autobusák. Žádní mačkaní se a přepadávání na každé zastávce. Možná to nadšení mírně přeháním. Ale jet si pěkně v autě a nadřazeně se dívat, jak ti namyšlené osoby mrznou na zastávce, ze mne dělá osobu ještě namyšlenější. Takový odvoz by to chtělo denodenně.

Od rána vystresovaná kvůli prvním dvoum hodinám. Biologie proběhla neovykle lehce. Měla jsem referát. A s troškou znalostí, které jsem se včera dozvěděla jen tak, z chatu, jsem obstála na výbornou. Nevím, jak jsem to dokázala, když jsem si doplňující otázku přečetla jen jednou a to tak, že jsem ji jen přelétla. Každopádně to bylo obrovské štěstí. Jednička byla potřebná, jako sůl. Potom totiž následoval dějepis a tam to nikdy není procházka růžovou zahradou. Největší štěstí, které opravdu nevím, čím jsem si zasloužila bylo, že se test přeložil až na třetí hodinu. A i když jsem byla v dějepisu znovu stokrát a jednou napomenuta tím nejstrašnějším učitelem, kterého jsem si mohla vymůřit v nočních můrách, přežila jsem a vypadá to nadějně. Jak já obdivuji štěstí dneška. I teď, ve večerním objetí pesimismu.

Asi je to konečné rozhodnutí. Gympl. Poradím se s umělci. Poradím se s inteligenty. Každý má jiný názor. Já si chci ale vytvořit ten vlastní... kéž by to bylo tak lehké. V listopadu půjdu na ten den. Den otevřených dveří. Ten mi snad poradí, co dál. Kam dál. To by se mi teď zrovna hodilo.
... nell'ora della nostra morte ...
Ann
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kate | Web | 11. října 2011 v 20:35 | Reagovat

Tak tos vstávala hodně brzo. Já jsem ty otázky dělala skoro celej víkend ;/ Snad ti to dopadne dobře ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.