Nechci se omlouvat za to, jaká jsem, za to, že tu nepíši a za to, jak sobecké se to může zdát. Ale stejně by to dříve nebo později přišlo. Nevím to jistě, ale něco mi říká, že nechcete nic neříkající články plné slibování neuskutečnitelného - že budu psát. Nehodlám to tu mazat, ale nevím, zda se tu k tomu hodlám někdy vrátit. Plánuji nový projekt. Plánuji něco, co se bude dát číst. A až to doplánuji, dám vám vědět. Je mi ze mě a z mých slibů na nic. A nechci to přenést i na vás. Na oblíbené nezapomenu a byla bych nerada, kdyby oni zapomněli na mě. Bohužel s tím už nic neudělám. To bych musela psát. A to jak víte je nekonečně dlouho otevřená kapitola.
Psaní mě baví a baví mě proto, protože vím, že píši pro někoho, koho to baví. Pro někoho se stejnými zájmy. Ale pokud to ten někdo čte, nechci mu podstrkovat náhražky kvalitního článku. Nechci mu říkat, že se mám dobře, když se dobře nemám. Nenechám ho utápět v moři mých slz a raději vyčkám, než přijde fantazie a já si ji ochočím... mějte se. Nerada se loučím. Ale tohle není navždy. Je to jen na čas. Jen nevím, na jak dlouhý.
*N
Asi potřebuješ prostě pauzu od psaní. Taky se mi stává, že nevím o čem psát, tak ti přeju abys brzo našla nějakou inspiraci, aby vyšel ten projekt a aby ses k blogu brzo vrátila ;)