Nanna´s blog - Články

A je to tady .

Sat, 21 Apr 2012 12:27:07 +0200

A je to tady. Deset tisíc i bez mé pomoci. Asi nikdy nepochopím kdo a proč sem ještě chodí, ale zahřeje mě u srdce, že i takový malý blogový zombík se stále nechává obdivovat. Je to pěkné číslo - a vlastně ani nečekám, že se bude rozrůstat. Ale pokud ty téměř dva roky staré hlody ještě někoho zajímají, ať. Nikdy na tyto roztomilé začátky nezapomenu. I kdybych už nikdy neměla pokračovat.

Vážení milí zklamaní.

Sat, 17 Dec 2011 13:36:38 +0100

Nechci se omlouvat za to, jaká jsem, za to, že tu nepíši a za to, jak sobecké se to může zdát. Ale stejně by to dříve nebo později přišlo. Nevím to jistě, ale něco mi říká, že nechcete nic neříkající články plné slibování neuskutečnitelného - že budu psát. Nehodlám to tu mazat, ale nevím, zda se tu k tomu hodlám někdy vrátit. Plánuji nový projekt. Plánuji něco, co se bude dát číst. A až to doplánuji, dám vám vědět. Je mi ze mě a z mých slibů na nic. A nechci to přenést i na vás. Na oblíbené nezapomenu a byla bych nerada, kdyby oni zapomněli na mě. Bohužel s tím už nic neudělám. To bych musela psát. A to jak víte je nekonečně dlouho otevřená kapitola.

Psaní mě baví a baví mě proto, protože vím, že píši pro někoho, koho to baví. Pro někoho se stejnými zájmy. Ale pokud to ten někdo čte, nechci mu podstrkovat náhražky kvalitního článku. Nechci mu říkat, že se mám dobře, když se dobře nemám. Nenechám ho utápět v moři mých slz a raději vyčkám, než přijde fantazie a já si ji ochočím... mějte se. Nerada se loučím. Ale tohle není navždy. Je to jen na čas. Jen nevím, na jak dlouhý.

Aloha!

Mon, 05 Dec 2011 20:30:45 +0100

Já vím, já vím, já vím, já vím, já vím...

Nepíši, nejsem tu a nechci se tu tvářit pesimisticky, ale nevím, jak dlouho tento blog ještě vydrží. Pamatujete si ještě na ty mé počty? Že jeden měsíc značí jeden rok blogu? Tak už slavíme šestnáctiny, hurá? Nejsem si jistá.

Nehodlám tento blog rušit. Nehodlám seknout s blogováním na věky věků. Nehodlám přestat chodit na všechny mé oblíbené stránky. Ne, to ne. A nechci vás strašit. Víte co? Předstírejme, že to měl být normální, běžný článek. Třeba se pak pochopíme.

Poslední dobou nevím, co si o všem myslet. Každá věc pro mě najednou mění smysl, mění význam. Je mi z toho podivně. Stává se ze mě pěkně podivná osobnost. Nevím, co bude zítra, natož za rok. Ale vím, že můj život nabírá podivné rychlosti a neurčitého spádu.

Dnes jsem viděla Árdžího. Pamatujete si ještě? To byl ten kluk, s kterým jsem strávila pár letních měsíců, kterého jsem celý podzim neviděla a který se teď zčistajasna objevil a já nevím, kam ho zařadit. Ne, nechci si s tím motat hlavu, ale myslela jsem si - dokonce jsem si tím byla i jistá - že je všechno za mnou, že je to uzavřená kapitola... mýlila jsem se snad?

Říká se, že než umřete, přehraje se vám celý váš život. Nevěřím tomu, protože jsem to neslyšela právě od mrtvol. Ale stejně jsem to dnes zažila. Neumřela jsem. Ale to jste jistě pochopili.

Moje zlé, kamenné srdce zase po těch třech měsících něco cítilo a věřte mi, měla jsem chuť si za to nafackovat. Prošla jsem kolem něj? Usmál se na mě? Nebo si to jen namlouvám, abych si myslela, že o mě pořád stojí? Jsem zmatená. Všechno je zmatené a pěkně postavené na hlavu. Já si vzpomněla na všechny ty dny, na ten necelý rok, kdy jsem se vždy málem rozněžnila při vzpomínce... na něj. Co jsem to sakra za zvíře, že jsem ten cit zase cítila? Možná pár vteřin, možná nejasně, ale jsem si jistá, že jsem si představovala, jak jsme spolu, i když jsem nechtěla. Bylo to tak naráz, neovládnutelné. A myslím, že jsem pak pár minut nedýchala. Nebo si na to aspoň nepamatuji.

Pamatujete si na mě? A budete si na mě pamatovat i zítra?

Fata morgana? Ale ne.

Thu, 24 Nov 2011 21:53:01 +0100

No ne!

Zase po dlouhé době něco píši.

Neočekávejte, že to bude stát za to.

Je to spíš pro můj osobní pocit, že jsem se dokopala něco napsat.

Dnešní den byl průměrný. Nic se mi nedařilo, ale aspoň jsem se tomu tlemila. To je na tom úplně nejlepší.

To, že jsem se ráno vykašlala na laborky a pěkně jsem si pospala neberme nijak zvlášť v potaz. A ani nevím, jestli toho lituji. Každopádně jsem ráno od rána unavenější a unavenější. A to opravdu není dobré. Není dobré chodit pozdě spát a vymlouvat se na to. Jenže já jsem neponaučitelná. Pěkně si zase ráno vstanu a pak nebudu stíhat. Už to vidím.

Pozitivní věc na dnešku je, že zítra je pátek. Jo, to mi vyhovuje. Utíká to rychle poslední dobou. Už ani nevnímám čas...

Abych naladila optimistickou atmosféru, všechno mi vychází. Tedy skoro všechno. Na čtvrtletí bude nejspíš vyznamenání, možná i ubyde nějakých těch dvojek, rodiče nešli na třídní schůzky a kámarádka si našla kluka, což jsem jí hrozně dlouho přála... sice se divím, že jsem si při zaslechnutí té informace nespolkla jazyk, ale každopádně jí to přeji... nechtějte vědět podrobnosti. Nechtějte vědět kolik mu je, do kolikáté chodí a... a kde má skříňku. No vedle mně. A už to víte. Prásk. Já jsem tomu nechtěla uvěřit. On?! To je lásky.

Pravda, že se chci zamilovat mě tlačí čím dál víc, ale chci se zamilovat, ne chodit s prvním, co se najde *začala přemýšlet nad Árdžím*. Ne, s Árdžím nechci znovu nic mít, ale garantuji vám, že by stačila jedna eSeMeSka a je to tu nanovo. Jenže žádné vřelé city. Jen ten vztah. Ten nudný vztah, která neměl význam ani budoucnost.

Napsala jsem. Splnila jsem očekávání jednoho z mála, co sem zabloudí a myslí si, že si přečte něco nového. Juchů?

Předstírejme, že nejsem problémová...

Thu, 17 Nov 2011 20:47:20 +0100

Dnešek jsem opět, jak je mým zvykem, kompletně posrala, protože mám někde v hlavě napsáno, že ti, co proti mně něco mají nejsou mými přátely. Já se nehádám, to už ze zásady. Ale dokážu pekelně hnusně urazit. To když je na mě nekdo zlý a mé cynické já se hodlá bránit.

A víte, čím to je? Víte to? Já na to kápla.

Ono je to tím, že jsem neskutečně nespolečenská. A to opravdu. A taky nehodlám dýchat stejný vzduch s lidmi, kteří by mě nejraději poslali do prdele, ale to je jiná. Prostě tak. Nedokáži být s více, než jedním člověkem a proto mi dělá problém se bavit se skupinkou, vtípkovat, a dělat, že neexistuje nikdo inteligentnější a vtipnější, než já. Nedokáži to prostě. Protože vím, že dříve nebo později přijde někdo dokonalý a všechno, co jsem do té doby udělala bude považováno za trapné a pitomé, to nebyl dnešní případ. No a nebo se bojím, že mě někdo pošle do prdele, ale to je zas jiná. Jsem z toho opravdu vykolejená, že? Ale to je kvůli té nejhorší mé vlastnosti z nejhorších. Stává se mi to pořád a nejde tomu zabránit. Chcete vědět, čím to tedy je? Je to dlouhý, dlouhý příběh. Ušetřím vás. Povím jen to, že se mi všechno dobré, co udělám pro lidi vymstí. A pak se diví, že jsem asociální, zlá a nedospělá.

Mlčet jako ryba ve vodě

Sun, 13 Nov 2011 23:24:01 +0100

Slyšeli jste někdy, že nic není nemožné? Tak to je pěkná blbost...

Ano, přesně. Tak se cítím. Ne, opravdu nechci strávit celý život v nudném zaměstnání, které mě nebude naplňovat a také si nechci vyčítat, že jsem v životě nic nedokázala. To ne. A víte, jak tomu zabránit? Co udělat, abyste se tak nikdy necítili? No, to... musíte něco dokázat.

Kdybyste věděli, co pro mě znamená "něco dokázat", možná by jste se smáli, možná by jste plakali a možná by jste poznamenali něco jako "nemožné". He. Jenže mám jednu takovou zlou vlastnost. Je mi úplně jedno, co si o mých cílech myslíte. Je mi jedno, jestli mi řeknete, že je to nemožné a že bych se měla přestat snažit. Že bych si měla najít reálnější cíl. Že bych se na to měla dívat subjektivně, ne očima člověka, který je zvyklý na holywoodské filmy a tzv. "american dream". Je mi to jedno. Jsem v tomto ohledu příšerná.

Nedokážu se ovládat. Stojím před pódiem a mám neskutečnou chuť být na opačné straně s kytarou v ruce. Pokaždé. Je to hnusná, nesplnitelná touha. A nejhorší na tom je, že kdybych skončili kdekoliv jinde, v kanceláři, zdravá, všechno by mi vycházelo... nikdy bych si neodpustila, že jsem ve čtrnácti zahodila kytaru, zahodila rock'n'roll, šla na nějakou trapnou školu a nechala Biebera ovládnout svět. Ne, to bych si nikdy neschválila. Ale tak to vidí malé, nedospělé dítko. Kdo ví, jaký neuskutečnitelný sen budu snít za pět, deset let. Nebo snad... budu žít svůj nemožný sen? Třeba se pak budu sama sobě, svému naivnímu já smát.

Jak to všeobecně dělám dost částo.

Sakra.

Dobrou noc.

To ne já...

Tue, 08 Nov 2011 21:59:29 +0100

... to moje Henna. Jo, věřili byste, že mám konečně zdravé, nezničené vlasy? Schválně jak dlouho mi to vydrží.

Asi jsem se zbláznila. Je začátek listopadu a - to opravdu není mým zvykem - já si už připravuji co komu na Vánoce. A taky jsem si řekla, že abych nemusela utrácet moc peněz, které nemám - to ovšem mým zvykem je - jednoduše se pokusím o něco ručně vyráběného. Ehm... ano, hurá plést náramky! Teda... doufám, že výsledek bude hurá. Jo, tím to všechno začalo. Pak jsem začala plést zeleno-červený náramek pro kamarádku a chytla mě tak vánoční nálada, že jsem si nemohla pomoci a prostě jsem si začala zpívat koledy. KOLEDY! A ještě k tomu americké. Já prostě slyším dvě písničky a už začínám odpočítávat dny. Miluji ten čas, miluji tu náladu. Nesnáším, že se moje rodina nikdy do této nálady nepustí se mnou. Ale na to už jsem tak nějak... zvyklá. I přes to všechno - zbožňuji ten svůj trapný výtlem pokaždé, když si pobrukuji Deck The Halls.

Tak moc mě štve, jak se nálada může zvrtnout ze vteřiny na vteřinu. Proč? Dneska to byl den plný kolapsů. Nakonec jsem si udržela náladu průměrnou, vánoční, ale kdo ví jak dlouho mi vydrží...

Den 7. - píseň, která ti připomene nějakou akci

Thu, 03 Nov 2011 18:48:39 +0100

Jejich vlastní. 21. srpna 2010. Koncert v Rousínově. Já to pořád říkám. Kdyby uměl Knob zpívat, Ti kluci by byli slavní. Jinak - jo, znám je.

Tehdy byl rock'n'roll...

Tue, 01 Nov 2011 21:31:49 +0100

Víte co mě štve více, než je zdrávo? Tato doba. Nesnáším ji. Miluji kvalitní hudbu, kde ji, prosím vás, najdu? Tehdy byl rock'n'roll... čím se můžeme chlubit dnes? Hledejte, hledejte. Najděte mi jedinou populární písničku, která je jiná, než ostatní. Najdete mi někoho, kdo mi sakra rozumí. Kde je úroveň? Kde je kvalita? Jo, chápu, jsem jiná, než ostatní. Nebudu se tu rozčilovat, nebudu urážet ty, co zoufale milují Biebera. Myslet si však můžu, co chci. Je doba, kdy nemůže být písnička úspěná bez nekonečné elektronické úpravy. A to jsou to občas docela pěkné melodie. Ale stejně jak mně nikdo nevymluví rock, já nikdy nezachráním svět. Nebo ano?

Tak se na to podívejme. Snažila jsem se pochopit myšlení této generace. Snažila jsem se pochopit smýšlení mých vrstevníků. Snažila jsem se pochopit, proč dospívám právě teď a ne před pětadvaceti lety. Já chci. Chci zpátky ty časy. Chci. Každopádně chtít můžu.

Něco, podle čeho se řadí co je a není populární, jsou žebříčky populárních písní. Hádejte, jak dlouho jsem se tím musela prohrabovat, než jsem našla slušnou kapelu. Víte co? Někdy vám ukážu top mých nejoblíbenějších alb, kapel a písniček. Myslím, že se až leknu, jak se liším od průměrného teenagera. What's wrong with my generation?

Abychom tu nebyli moc dlouho, dovolte mi přiblížit nynější hudební průmysl. Tedy něco, co tento název ještě z dřívějška hrdě nosí. I když neprávem. Ale kdo to řeší. Nejsou všechny novodobé kapely strašné, to přece ne. Tak nebudu zlá. Takže něco z mého světa, existuje to ještě v této realitě?

Na 73. místo se zatoulali Pink Floyd. 73. místo. Nejsou náhodou Pink Floyd legenda? Ale dobře, asi bych měla za to pitomé umístění děkovat. Pořád je to nad Bieberem. A to je docela zajímavé na to, že žijeme v jeho době.

Do stého místa se umístili také The Beatles. A co by se stalo, kdyby tomu nebylo tak? Dokážete si představit, že někdo dá beatlesáky až tak dolů, na místo 82.? Trošku ubohost. Ach jo, moje rock'n'rollová duše trpí.

Takže do stého místa dvě legendy. Jenom. Takže to nevypadá nijak zvlášť pozitivně, když je míst pouze dvě stě, že ne? Svět potřebuje někoho, kdo založí novou legendu. Kdo udělá revoluci. Někoho, kdo vyhlásí válku veškerému popu a začne jen tak naplno řvát svůj názor. Najděte mi někoho takového. Budu mu dělat doprovod kytarou. Najde se tu někdo, kdo by dal Nirvanu výš, než na 120. místo? Je to nefér. Celý žebříček smrdí nudnými a nezajímavými kapelami. Super. Co jsem sakra v tomto světě? Dobře, já vím, že i kdyby byla na 12. místě, zuřila bych.

Hned po sobě, místo 142. a 143. patří mým velmi oblíbeným kapelám. A proto je sem neurvale dám obě. I když, upřímně, všechno, co tu jmenuji by se mělo pohybovat na prvních příčkách. Pink Floyd již podruhé, jenže s jiným albem a poté Aerosmith, taková klasika tam nemohla chybět, i když ji ti... ehm... méně inteligentní jedinci mrskli zatraceně nízko. Každopádně, s mým názorem to ani nepohlo. Ani to na něj nesáhlo. Jo, je až moc výbušný.

Tohle by mohl být potencionální konec seznamu rockových kapel, které se stále ještě drží okraje srdce průměrného amerického teenagera. Mně je to ovšem jedno, jak je to tam. U mě jsou všichni zmiňovaní pod obrovským číslem jedna. A nikdo to nezmění. Rock neumře, dokud žijí rockeři. Jo, zastoupení pravého rocku v kruté realitě je - upřímně - opravdu kritické. Pravdou je, že se tam občas objevili nějaké neznámé, ale i přesto částečně rockové kapely. Myslím, že na konci byla i Janis Joplin.

Fajn, znovu.

Rock neumře. Nikdy.

A kdyby měl, prostě zachráním svět.

Heh.

Den 6. - píseň, která ti připomene nějaké místo

Tue, 01 Nov 2011 19:24:55 +0100

Je nesmrtelná. Tedy alespoň pro mne. To je taková nejčastější odvázaná do sluchátek na školních chodbách. A když se nezdaří, dokáži si ji zpívat celý den. Kryptonáájt!

Den 5. - píseň, která ti někoho připomene

Mon, 31 Oct 2011 17:54:21 +0100

Den 4. - píseň, která tě udělá smutnou

Sun, 30 Oct 2011 17:34:46 +0100

27. října 2011

Thu, 27 Oct 2011 20:57:01 +0200

K písničce i k přelomu včerejška s dneškem.

Sakra Coldplay! To bylo přesně to, co jsem včera večer potřebovala. Horké kakao a Coldplay. To je mi kombinace. Věřte nebo ne, ale vyšla z toho naprosto výjimečná nálada, která se objevuje jen zřídka kdy. Taková ta poctivá dobrá nálada. Když se mne někdo zeptá, jak se mám, nikdy ho doopravdy nezajímá jak se doopravdy mám. Ale pokud byste se mne zeptali včera večer, s debilním úšklebkem na tváří - pokud bych byla schopná slova - bych vám vylíčila, jak MOC dobře se mám. A ono pozor - ono to trvá. Hudba je nejlepší medicína. A to na všechno. A Coldplay jsou HUDBA.

Já se nenávidím za své pubertální myšlenky a za to, že ve všem vidím nějaký druhý smysl. Fajn, mám na to právo, mám na to věk. A taky za to dnes může ten bowling. Kdo mohl čekat, že když dáte spare, tak se vám tam objeví... ehm... -> výbuch smíchu šíleně trapných patnáctek, kterých jsem - ano i já - součástí (jo jasné, vím, že mi chybí ještě necelého půl roku). Dala bych cokoliv, abych byla v jejich společnosti. A doufám, že z tohoto někdy vyrostu. Protože jak je známo, když se ve dvě hodiny odpoledne spustí výbuch smíchu, budou se na něj lepit stále úchylnější myšlenky - a víte co se stane v šest? Lidé začnou odcházet z pizzerky, oslava patnáctin skončila, výtlem ze všech úchylných narážek neustále. Achich. Já chci dospět. Já se nechci přiblble chlámat všemu, co uslyším. Já chci být zodpovědná. Ale ten jukebox, Zeppelini (které teď hledám už jen pod "Zet"), Nirvana, Beatles (pardon, The Beatles a jsou pod "Té", úžasné), Guns N´ Roses, Pink Floyd, Alice Cooper, Aerosmith, Coldplay... achich. Těch pět korun za písničku se vyplatilo. Nejnádhernější. Bylo mi úplně ukradené, že ne všichni poslouchají to, co já. He.

26. října 2011

Wed, 26 Oct 2011 17:29:23 +0200

Nikdy jsem nekřičela, že jsem dokonalá, tak na mne nekřič, že mám své chyby.

Zamilovali se do sebe. Nemysleli na nic jiného, než jeden na druhého. Nedokázali bez sebe žít. Byli bezstarostní. Všichni jim záviděli. A víte co se stalo dál? Žili si ten svůj přeslazenej život šťastně až do smrti? Asi.

Možná jsem dnes udělala obrovský krok kupředu. Vlastně... cítím se mnohem lépe. A můj mobil jistě taky, když jsem mu ulehčila od tolika zamilovaných zpráv a ani jsem nezaváhala. Je to už asi měsíc. A já jsem je tam nechtěla uchovávat do nekonečna. Prostě tak. Musela jsem vyklidit staré, abych uvolnila místo něčemu novému. Hurá. Hurá stárnout sama.

23. října 2011 | pinch me

Sun, 23 Oct 2011 16:42:48 +0200

Sakra, štěstí, chci tě. Přímo tady. Chci, aby jsi mi pomohlo. Aby jsi mne rozesmálo. Protože to štěstí umí. To štěstí dělá. A protože je to něco, co ve mně krmí tu neskutečnou euforii. Neuteč mi, štěstí. Ne teď.

To, že budeš ostatním říkat, že jsou hloupí, z tebe chytrého neudělá. To, že jim budeš přikládat své špatné vlastnosti tě jich nezbaví. Možná z toho máš dobrý pocit, sobče. Možná rád ubližuješ nevinným. Možná jsi rád hnusnou bestií, co ničí lidem. Jenže já ji nenávidím.

Odjíždím do Polska. Ucítíte moje trapné výlevy nálad až ve středu. Tak relaxujte. Něco jako dobrou náladu vám přeji. ;)

tenká rovná linka.

Sat, 22 Oct 2011 00:06:28 +0200

He. Tak mu to nevyšlo. Žádný konec světa. A ne, že bych tomu snad věřila. Ale přeci jen jsem ráda, že na tom nebyla ani troška pravdy. Takový jeden malinkatý oddych. Uff. Dnes by se mi konec světa tedy opravdu nehodil.

Jeden pohled dokáže zabít. Jeden pohled dokáže kompletně změnit život. Za jeden jediný pohled se člověk dokáže zamilovat, a tentýž jeden pohled může dotyčného přesvědčit, že do této osoby zamilovaný není. Jeden pohled dokáže poskytnout tolik kouzla, kolik nesvede žádný kouzelník, ale též může rozesmutnit, rozplakat či absolutně rozvrátit náladu. Jeden pohled je nedefinovatelná záležitost, která může rozpotat vlnu emocí, ale také nemusí udělat vůbec nic.

Chtěla jsem se zamilovat. Teď své přání mírně poupravuji - chci se zamilovat do kluka. Ne do foťáku - zrcadlovky - který nemůžu mít. Nebo je to spíše značně nepravděpodobné. Jenže mu propadám. Nikon D3100. Protože je pro mě snad cenově dostupný. A protože ho zkrátka chci, potřebuji a toužím po něm.

zlá, zlá nálada.

Thu, 20 Oct 2011 20:13:05 +0200

Nevím, jestli toho chci dnes nějak příliš napsat. Nesnáším hádky. Nesnáším řev. A právě teď bych nejraději zalezla do postele s klidnou hudbou v uších. Proč? Všechno je na mě až moc složité. Všechno se do všeho zamotává. Je mi pekelně zle. Myslím, že to, co teď potřebuji je odpočiněk. Velká dávka odpočinku. I když těch deset hodin je přece jen dost. Nebo alespoň převrat z těch pěti, které jsem za poslední týden praktikovala.

Myslím, že jsem tento den přetrpěla, jak se to dalo a nevím, jestli se mi to podaří i zítra. Teď potřebuji hlavně klid. A rozhodně ne zítra konec světa. Ne, nechci celý článek zaplácat mými stížnostmi na všechno, co je. Myslím, že se mi povedla prověrka z dějepisu. Myslím, že bude lépe. Teda alespoň doufám. Protože musím. A ještě po mně chtějte název článku.

Anodymum

Wed, 19 Oct 2011 23:00:34 +0200

Au. Ann říká, že svět je zlý. Svět říká, že Ann je zlá. Ann ale nesouhlasí. Ne teď. Je jen drzá. A co. Je to pitomá puberťačka.

Ano, nemám se dobře. Ale ten koncert byl nejlepší, dokonale ozvučený s tou nejlepší atmosférou. Byl i přiměřeně dlouhý. Stát tam o půl hodiny déle, upadly by mi nohy. Nebo špičky, na kterých jsem musela stát. Pfm. Ale stát tam v podpatcích, upadly by mi ty nohy ještě dříve.

Bylo to maximálně povedené. Když bude čas - a já věřím, že si ten čas zítra najdu - dám vám sem nějaká ta videa z koncertu. Možná pro ty, co neví, o čem je řeč a není jim jedno, o čem to tu plácám - Vídeň, Alice Cooper. Zážitek. Konečně rockový odvaz. Myslím, že tohle mi chybělo. A také myslím, že tohle mi dává tu touhu hrát na kytaru, abych jednou taky skončila na pódiu... i když s mnohem menším hloučkem publika. Byla jsem ohromená. Tak to má být. Přesně tak. Přesně tohle mi dává chuť žít, když není lásky. Přesně tohle a přátelství.

Jo, něco se mnou asi je. Nemůžu mluvit a vím, že jsem si to tím koncertem ještě zhoršila. Ale pro tu euforii jsem byla schopna udělat cokoliv. Škrábe mne v krku, bolí mě hlava a zítra je - samozřejmě - tělocvik. Ne! Ne, rozvrhu, to mi nedělej. A po něm matematika a prověrka z dějepisu. Vidím to na velmi, možná až příliš nepříjemně strávené dopoledne. Snad odpoledne bude líp. Už jen proto, že bych měla být kolem třetí doma. Chystám se udělat si horký čaj a zahrabat se s knížkou do pelechu. A žádný počítač. I když... sakra. Možná na chvilku podlehnu. Ale neměla bych. Jsem přeci jen nemocná a kdo ví, jestli po zítřku nepadnu už rovnou bez pouhopouhé myšlenky na počítač. Kdo ví. Beru hnusné prášky, které mi na tři hodiny uleví od nesmírné bolesti a potom... to začne od znova. Au. Au, au, au. Značka zlata. Zlata jako prvku. Ano, mám pocit, jako bych v krku měla celou hroudu toho zlata. Ne, opravdu by mi stačilo, kdybych mohla umět. Ale zlato v hrdle by také nebylo na škodu. Pff...

Den 3. - píseň, která tě udělá šťastnou

Wed, 19 Oct 2011 19:31:15 +0200

Sweet: Ballroom Blitz

Den 2. - píseň, kterou nemáš ráda

Mon, 17 Oct 2011 22:53:23 +0200

Rebecca Black: Friday